39. Po obědě

Talíře byly dočista vylízané, malí si utekli hrát ven. Babička se pomalu sbírala, že si půjde na chvilinku dáchnout a Naďka štosovala na hromádku nádobí, když z Eriky dost nahlas vyletělo: „Já to čekání nesnesu!“
Už zase. Stará paní rezignovaně pokrčila rameny.
„Bránit ti nemůžu, osmnáct ti bylo. Ale myslím, že neděláš dobře. V Praze bude jen hrozný zmatek, všichni ti vojáci, co míří domů…“
„No právě, všichni se vracejí a já trčím pořád tady,“ zoufala si Erika. „Úředně neexistuju! Umřela jsem před dvěma lety na záškrt. Krucifix, štípni mě! Mrtví přece nic necítí.“
Naďka neodolala.
„Jau, ty kozo.“ Erika se ohnala po sestřence.
„No tak, děvčata,“ babička dopila meltu, položila hrneček a zvedla se z lavičky. „Jste horší než ti malí.“
Erika se nenechala zastavit. „Nikdo neví. Britský konzulát, Československá ambasáda, Červený kříž, Židovská obec, prostě nic, nic, nic. Hanka se nevypařila. Někde na mě čeká! Jsem poslední, koho na světě má.“
„Přece kdyby něco zjistili, dozvíme se to,“ stařenka neztratila trpělivost. „Nežijeme na kraji světa. Pošta chodí i do Dvorců.“
Erika už nevydržela v klidu.
„Ale pomalu. Z Červeného kříže se neozvali od srpna, Přece musí existovat seznamy, zprávy, něco! Němci měli formuláře na všechno. Pünkltlich! Ordnung muss sein. Tatínek dostal rozkaz k nástupu na úředním lejstru, pamatuju si ho. Lidi se nemůžou jen tak vypařit!“
Slova sotva dozněla a Erika ztuhla. Polil ji pot. Před očima se jí rozkomíhaly nezřetelné postavy. Slyšela pleskání krvavých kusů masa.

„Holčičko moje,“ babička sundavala dívce mokrou utěrku z čela. Sestřenka stála vedle, připravená pomoct.
„Už je dobře, babi. Asi se mi zamotala hlava.“

„Byl to jen sen,“ Naďka rázně oplachovala poslední talíře ve škopku. „Říkalas přece, že se ti to zdálo.“
V levé ruce mísu, Eričina pravice s utěrkou se pohybovala podivně pomalu.
Ženka uprostřed polévky. Dusající nohy. Mlhavé přízraky.
Rázně zatřepala blonďatými copy. „Jasně. Ale stejně pojedu. Já se tu trápím, a oni už jsou možná doma.“