39. Osamělá pouť na Zrcadlovou horu (část II.)

Noc byla dlouhá a studená. Strávila ji v závětří za nízkou skalkou, zabalená v plášti podšitém kožešinou z horských koz – tím nejteplejším, který se dal sehnat. I tak nad ránem drkotala zuby a za prvního náznaku úsvitu vyskočila a podupávala na místě, aby rozproudila krev.
Překonala posledních pár stovek metrů a s prvními opravdovými paprsky slunce stanula na okraji ledovce.
Teď teprve si uvědomila, že to, co z dálky považovala za jednolitý kus ledu a sněhu, je ve skutečnosti složitý útvar modrošedé barvy, zbrázděný hlubokými trhlinami. Z trhlin vytékala drobnými stružkami voda; půda jí čvachtala pod nohama. Vzpomněla si radu, kterou dostala dole – nikdy nepít vodu z kaluží, ale tu, stékající přímo z ledu, může, když ji předtím nechá na těle trochu ohřát. Naplnila proto čutoru až po okraj.

Chvíli obcházela okraj ledu a hledala cestu nahoru, ale brzy pochopila, že tak to nepůjde. Povrch byl příliš členitý, daleko by se nedostala. Ne – jediná cesta nahoru nevedla po ledovci, ale skrz ledovec. Bludištěm prasklin, chodeb a tunelů, těžko přehledným bludištěm až k vrcholu.

Sotva vkročila do modravého přítmí ledu, ucítila dvě věci. Tou první, očekávanou, byl chlad; vzduch tak studený a čistý, že stejný mohli dýchat snad i předvěcí tvorové tisíce a tisíce let před ní. Ale tu druhou tak úplně nečekala, i když, vzhledem k pověsti hory, asi měla. Sotva patrná, lehce štiplavá vůně nějakého prastarého kouzla. V tu chvíli se Cybélie začala dívat na led jinýma očima – jistě, to bludiště chodeb, ten nepřirozený modrý přísvit, to vše tu mělo svůj účel. Mělo ji to prověřit; prokázat, jestli je hodna dosáhnout vrcholu. Nedokázala odhadnout, co vše se tu může mezi hladkým ledem skrývat, jakého strážce tato oblast má. Má šanci se mu vyhnout, nebo bude muset bojovat? Může uspět?
Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.