36 Poste restante

Jakmile se Lada dostala zpátky do města, měla sto chutí okamžitě se rozběhnout na poštu. Mít řešení na dosah ruky a přitom otálet bylo nesnesitelné. Nakonec se však přinutila s chladnou hlavou zvážit možná rizika.
Kdyby se vydala na poštu teď v noci, když je zavřeno, bude to vloupání nejen podle čarodějnických, ale i podle obyčejných zákonů. Určitě tam mají nějaká výstražná zařízení a není zaručeno, že včas najde a zneškodní všechny. Kdyby ji chytili, nikdo by asi neuvěřil, že se šla podívat jen do jedné zapomenuté schránky, mysleli by si, že chtěla vyloupit pokladnu. Z toho by mohl být pořádný malér.
Ve dne naopak hrozí, že ji někdo pozná. Nesmí zapomínat na to vyměněné psaní. Poleze přímo do jámy lvové a pořád neví, kdo šelmám velí.
Přebírala pro a proti tak dlouho, až se přiblížilo svítání a už vlastně neměla co řešit. Půjde tam, jakmile otevřou, a bude se tvářit jako normální zákaznice.
V osm ráno se přihnala k poště jako velká voda. Vzpomněla si, že pan Sojka říkal, že schránky jsou za rohem, a svižně vykročila do ulice Politických vězňů podél vysokých zamřížovaných oken zakončených ozdobným obloukem. Až teď si uvědomila, jak rozlehlý celý areál je. Minula nejméně tři spojené budovy, než ji žlutá tabulka upozornila na správný vchod.
Opřela se do těžkých dveří a začala stoupat po chladném kamenném schodišti. Přitom špicovala uši, jestli zachytí známé poštovní echo, ale neslyšela nic. Buď Jandák odvedl dobrou práci, nebo sem vliv začarované dvorany nesahá.
Odpočívadlo v prvním patře chránila těžká černá mříž až do stropu, která jí trochu připomněla magický průchod do vyšehradské pevnosti. Zde však umožňovala průchod otevřená branka.
V předsíni seděla za obyčejným dřevěným stolem bledá slečna s kruhy pod očima. Zrovna zívala, div si nevykloubila sanici. Na Ladin pozdrav neodpověděla, netečně se sklonila nad nějakými papíry a začala si dloubat z nehtů oprýskaný lak.
Náročná noc, pomyslela si Lada pobaveně. Tím líp.
Sebejistě vstoupila do další místnosti a vykulila oči. Připadala si, jako by se ocitla v opancéřovaném bludišti.
Napříč rozlehlým sálem se táhly fronty kovových skříněk zavěšených na černých železných tyčích. Jedna těsně vedle druhé, ve čtyřech řadách nad sebou a téměř ode zdi ke zdi, úzkými uličkami mohl procházet pohodlně jen jeden člověk. Lada dokonce musela ustoupit do vedlejší chodbičky, aby nechala projít tělnatou paní, která se náhle odkudsi vynořila se štosem obálek v ruce a spěchala k východu.
„Příšerně klaustrofobní,“ sykla směrem k Ladě. „Nesnáším to tady.“
Lada ochotně souhlasila.
Rozhodla se, že nejlepší bude vzít to systematicky od levého kraje místnosti.
Špičkami prstů jemně uchopila klíč za očko a začala zvolna procházet mezi schránkami. Rychle si uvědomila, že pátrání může trvat velmi dlouho. Nesmí být zbrklá, aby nakonec správný zámek ve spěchu neminula.
Za chvíli už se jí štítky s čísly míhaly před očima. 37… 51… 126… A pořád je v podstatě na začátku! Tiše doufala, že dívka u dveří je natolik zaměstnaná svou kocovinou, že ji nenapadne přijít se podívat, proč Lada ještě neodešla.
Pořád nic. Co když se kouzlo nezdařilo? Co když tu schránku nenajde? Co když je to celé chyba a klíč patří úplně jinam?