35. Pravdy a legendy

„Řekni mi něco o Zrcadlové hoře,“ řekla ráno Cybi Yanssonovi místo pozdravu.
Starý muž si povzdechl. „Vždyť vlastně všechno víš.“
„Nevím nic,“ odsekla zarputile, „nic než pár zeměpisných dat a pár pohádek.“
Nadechla se a odrecitovala jako žáček před konziliem: „Zrcadlová hora je nejvyšší hora Horní země. Její výška v kombinaci s výškou Horní země jako takové – která byla před sedmi stoletími zvednuta mágy tisíc stop nad země okolní – je taková, že na jejím vrcholku sníh nikdy nerozmrzá-“ zarazila se na moment a pak pokračovala: „Myslím, že v Anteře tomu říkají ledovec. Každopádně právě kvůli modrému hladkému ledu dostala hora zřejmě svoje jméno.“
„Výborně. A ty pohádky?“
„Možná spíš legendy. Dřív – jako hodně dřív, před staletími – bývalo zvykem, aby prvorozený princ předtím, než se stane králem, vystoupal na vrchol Zrcadlové hory a utkal se tam s jejím strážcem. Tím, že se z hory vrátil, prokázal, že je dostatečně vhodným kandidátem pro trůn. Pokud neuspěl, už ho nikdy nikdo neviděl. Myslím, že se takhle jednou dostal na trůn až čtvrtý syn v pořadí, pokud se pamatuju. Což příliš nesvědčí o tehdejší kvalitě chovu,“ zakončila Cybi cynicky.
„Pokud vím, tak ten král měl synů celkem devět, takže bylo z čeho vybírat,“ odvětil Yansson obdobným tónem.
„To je možný. Ale ať tak nebo tak – ta tradice je dávno mrtvá. Kralevicové na Horu nestoupají už možná přes dvě stě let.“
„Tvůj otec tam byl,“ řekl Yansson tiše. Hleděl do stolu před sebou, ne na ni.
„... Cože?“
„Moc lidí to neví... jak víš, nastoupil na trůn velmi mladý a právě uprostřed války se Severními ostrovy, třetí války za posledních osmdesát let... tak jako ty, měl pochybnosti o tom, že je pro tuto roli dost vhodný, přestože – na rozdíl od tebe – byl k tomu vychováván celý život. A pak přišla chvíle, kdy najednou nemluvil o ničem jiném, než že musí jít na tu horu... byl tím nápadem posedlý. Snažil jsem se ho od toho odradit, připadalo mi to příliš bláznivé, zbytečné, nebezpečné... ale po čase jsem pochopil, že je to prostě něco, co pro klid svojí duše musí udělat. Doprovodil jsem ho až do poslední osady na úpatí hory... dál už musel sám. Ty tři dny, než se vrátil, byly snad nejhorší v mém životě... ale vrátil se.“
„A...?“
Teď teprve starý rádce zvedl hlavu a podíval se princezně do očí. „Nevím, čemu tam na té hoře čelil. Nikdy o tom nepromluvil ani slovo. Ale vrátil se... jiný. Vrátil se jako král.“