33 Chaloupka

Skutečnost nakonec předčila očekávání.
O půl hodinky později už se Lada choulila v útulné dřevěné chatě u rozehřátých kachlových kamen, vychutnávala si hebký dotek pláště z králičí kožešiny, zatímco se sušilo její oblečení, usrkávala teplý bylinkový čaj a se zájmem pozorovala hostitelku, jak na plotně míchá maso v husté tmavé omáčce a chystá na stůl chlebové placky.
Zálesačka se stručně představila jako Matylda. Patřila k tomu typu žen, o kterých se říká, že musela být pěkná, když byla mladá. Lada ji odhadovala asi na padesát, ale mohla být klidně o deset let mladší nebo starší, těžko říct. Vychrtlá nežensky hranatá postava a ostré vrásky v kostnatém obličeji podivně kontrastovaly s elegantně pružnými pohyby, blýskavýma očima a krásnými vlasy bez jediné šediny. Dlouhý cop připomínal vyleštěný bronz.
Pozvala gestem Ladu ke stolu a nalila jí plný hluboký talíř.
„To je lahoda. Srnčí?“ vyhrkla Lada nadšeně s plnou pusou.
Matylda přikývla a ukázala na luk a toulec plný šípů zavěšený na stěně.
„Máš to tu fajn. Děkuju. Jak jsi mě našla? Zahlédla jsi oheň?“
Liška se zachmuřila, nervózně si otřela dlaně o kalhoty a vycenila špičaté zuby: „Zahlédla jsem něco, o čem bych nevěřila, že vůbec může existovat. Za soumraku to přelétlo nad stromy. Šla jsem se podívat, kde to přistálo, abych to zabila.“
Lada ztuhla.
„Jen se to mihlo,“ pokračovala lesní čarodějka. „Mělo to křídla a ptačí pařáty, ale dlouhou hřívu a tělo jako skřet. Neslo to velký balík.“
„Mě,“ šeptla Lada vyjeveně. Zaváhala, jestli Matylda nelže, ale proč by si vymýšlela něco tak neuvěřitelného? „Podařilo se ti toho tvora zastřelit?“
„Ne, přišla jsem pozdě. Co to bylo?“
„Netuším.“ Lada popsala přepadení u Vyšehradu a jak se probrala v mlžném zámotku. Už bylo jasné, proč nenašla cizí stopy, ale záhada jako taková se rázem jevila ještě temnější a zlověstnější.
„U Želmíra, ty musíš někoho pořádně štvát,“ konstatovala Matylda téměř obdivně. „Radši rovnou vyklop všecko. Já žádné zrůdy v revíru trpět nehodlám.“
Lada usoudila, že liška má na odpověď právo.
Vyhrabala cigarety a s uspokojením se přesvědčila, že neprovlhly. Nabídla hostitelce, která obřadně přijala. Jako by tím prostým gestem zpečetily dočasné spojenectví.
A tak vyprávěla všechno o ztraceném mladíkovi, který se zapletl s magickým světem, o podivném echu na poště, jak s Evženem Vulpesem pronásledovali ježibabu a našli ji mrtvou, jak získala klíč od jedné z tisíce poštovních schránek a jak zjistila, že ji stále někdo sleduje, a že v celé věci je podivně zapletený jeden vyšehradský detektiv, pravděpodobně čarodějky z pošty a zřejmě taky jeden člen Velké rady, protože na tu schůzku ji musel vylákat úmyslně.
„Bylo to vymyšlené moc chytře,“ zakončila uznale. „Kdybych se z toho zámotku nedostala, kdo by mě hledal zrovna tady? Do rána bych zmrzla a zámotek by se časem sám vypařil. Potom by se vždycky dalo říct, že jsem byla tak pitomá, že jsem se opravdu vydala do lesa hledat víly, a že to ani jinak dopadnout nemohlo.“
Matylda se jízlivě ušklíbla: „Ale mohlo. Kdybys probudila víly, našli by tě tak leda roztrhanou na kousíčky a rozvěšenou po stromech. Kdo to je, ten rada?“
„Nějaký Semelka. To ti asi nic neřekne.“
Liščí oči nenávistně zaplály: „Jakby ne. Úplatný mizera jako každý druhý z toho spolku. Ale nemyslím, že zrovna on by se přímo dopustil zločinu, na to je moc velký zbabělec. Spíš někomu opatrně přihrává a mastí si kapsy. To by mu bylo podobné,“ dořekla trpce. Vzala si bez ptaní další cigaretu, připálila si od svíčky a zamyšleně vypustila ke stropu pár modravých kroužků.
„Běháš dokolečka jak veverka a důležité věci ti unikají. Ten kluk tentokrát vyčmuchal něco, co se muselo utajit před čaroději. Ježibaba. Okřídlená zrůda. Na těch záleží. Zjisti, komu posloužily, a máš svého vraha.“
Lada pocítila pronikavé mrazení v zádech: „Máš pravdu. Souhlasím.“
Aby zaměstnala roztřesené ruce, vytáhla plechovku od čaje a ukázala Matyldě klíč: „Jestli se mi podaří otevřít schránku, přijdu na to.“
„Prostě ho zastrč do správné dírky.“ Matylda s potutelným výrazem lehce přejela konečky prstů po celé délce klíče a nečekaně se rozesmála: „Že ty nevíš, jak to provést! Vážně nevíš?“