32. Probuzení

Světlo bodalo.
Zamžoural, ale bylo to ještě horší. Reflexivně se kolem sebe začal ohánět rukama.
Světlo.
Zabít.
Něco ho drželo a nedovolovalo mu to ven.
Světlo bodalo, tak moc...
Po chvíli si zvykl. Načež se zatáhlo a začalo téct mokro.
Kap, kap, kapkap, tiše dopadalo mokro v podobě kapek. Sbíhaly se na hladkém průhledném vepředu. Sledoval jejich pohyb přes hladké průhledné, až k tomu místu, kde hladké průhledné bylo mléčné a plné krystalků a rozsypané ven.
Kap, kap, kapkap, kapalo vlhko shora.
Všude bylo vlhko. I pod ním bylo vlhko. Nad ním bylo vlhko. Před ním bylo taky vlhko. Vedle něj... pokroucená plocha v zajímavém tvaru, která při poklepu zvonila.
Vedle něj z druhé strany - Druhý. Vlhký a červený, vpletený do příliš malého prostoru a omotaný kolem kulaté věci.
Hlad, krutý hlad. Druhý je tady, volný, nebrání se. Něco ho žene k tomu, aby trhal krmil se, utěšil ten hlad.
Něčemu jinému se při pachu masa udělá špatně.
Rýpe nehtem do černého měkkého povrchu před sebou.
Ochutnává a vyplivuje.
Ale z toho se mu aspoň nezvedá žaludek.
Zuřivost. Jedna jeho část má dojem, že ne poprvé. Že určitě už takhle zuříval před tím. Je to stejná jeho část, která nechá zuřivost proplout a jen ji pozoruje. Dýchá a sleduje kapky.
Zuřivost projde a neublíží mu. Už je pryč.
Tma. Kapky nejsou vidět, ale jsou slyšet. A cítit.
Záchvaty zuřivosti se vracejí, stále slabší a slabší. Hlad sílí, ale přestává být důležitý.
Šero. Začíná být vidět. Kapky dokapaly, na průhledném před ním je mlha. Pohne rukou, dotkne se... mlhu čistí a vidí ven.
Ruka. Dívá se na pět prstů, které se pohybují, jak jim velí. Vzpomíná si. Pohyb.
Dotkne se... hlavy. Cítí suchou drolivost, která mu obarví prsty tmavě. Rozpadá se do vloček.
Dívá se, pozoruje. Ven nemůže, protože ho drží pás. Pás a z boku promáčklý plech. Když pohne nohou, něco křupe a cítí nepříjemnost.
Má dojem, že je před ním složitý úkol. Úkol vyžaduje řešení.
Zavře oči.
Nádech a výdech. Řešení?
Nechá jednat tělo.
Ruka se pohne sama od sebe a rozepne přezku bezpečnostního pásu. Systém samonavinování samozřejmě nefunguje, ale už ho nic nedrží, pocit stísněnosti pominul.
Nic ho nedrží kolem těla.
Pomalu, pomalu. Tlačí proti plechu, který se zvolna ale přece poddává. Škvíra na straně je čím dál tím větší.
Vypadne jí ven, pocit ostré nepříjemnosti v noze zesílí.
Zase záchvat zuřivosti, ale teď už ho nijak neomezuje. Dokáže ho ignorovat.
Opatrně odtahuje kusy kovu od sebe, jeho ruce krvácí, ale to je jen nepatrná nepříjemnost.
Zabere naposled... auto se otřese a porodí člověka.
Nového.
Přeměněného.
Leží na zádech a dívá se před sebe. Přímo nad ním je o něco větší zařízení než s kterého se osvobodil. Nákladní automobil, poznal by, kdyby si pamatoval. Je v náklonu, plachta poodhrnutá a jeho náklad rozsypaný po silnici.
Pootočí hlavu.
Usmívá se na něj velké červené.
Jablko.
Ruka ví, co má dělat, hrábne po něm a on se zakousne.
Šťastný.
A je po hladu.

Jídlo, jídla je dost. Může tu zůstat, nic ho nežene. Kromě určitého pocitu, že je něco špatně. Něco chybí, něco přebývá, něco se musí dělat. Pomoc. Potřebuje nebo nabízí?
Špatná noha, kterou srovnal podle správné, přestala křupat a unese jeho váhu, když se postaví.
Ruka znovuobjevila kapsu a umístila do ní jablko nebo tři.
Jít, musí jít.
Zamíří s kopce. Hladká tmavá plocha pod nohami, po které by se šlo tak snadno, kdyby nebyla co chvíli blokována kovovými předměty.
Jsou v nich Druzí, ale nehýbou se.
Většinou.
Vidí jednoho, zuřivě se snažícího uniknout z Věci.
Vzpomínka - je stejný, jako já.
Přistoupí blíž, už ví jak, chytí stranu Věci a trhne, otvírá prostor a svobodu.
Druhý vyskočí a okamžitě na něj zaútočí.
On uteče.
A zapamatuje si.
S kopce, rychle, rychle, nezastavovat se u Věcí, Druzí se buď nehýbou nebo jsou nebezpeční, lepší nevědět, někdo má, měl by pomoci, ale...
Zmatek.
Věci stojí spořádaně, ne zmačkaně. Prázdné.
Běží dál.
Věci zmizely. Nejsou tu žádné.
Černá tvrdá plocha uhýbá do strany a pokračuje s kopce, přímo před něj vede světlejší plocha. Prázdná, větší bezpečí. Zamíří na ni, rovně, rovně.
Běží.
Cítí únavu, nepříjemný pocit v boku, ale zároveň strach, přeměněný v zuřivost.
Vyběhá ji.
Je sám, je v bezpečí. Cesta se ponoří do lesa. Je vlhký a intenzivně voní.
Už by nedokázal zastavit. Běží a běží. Je během. Zvuk, který se ozývá proti němu, nezná.
Na cestě se objeví Věc, ale tahle je oblá, pěkná a jede.
Lekne se a chtěl by utéct, ale neuvědomí si, že může uhnout do strany.
Panikaří. Běží. Přímo dopředu.
Věc zastaví na poslední chvíli, těsně před ním. Otevře se, vystoupí Druhý a.. vydává zvuky.
„Pane, jste v pořádku?“
„Ne,“ odpoví.
Něco v jeho mozku se pohne a on pocítí ohromnou úlevu.
Jazyk.
Může mluvit, může komunikovat, není sám.
Druhý mluví a neublíží mu.
Druhý se rozhlédne.
„Vezmu vás s sebou do města, někdo se na vás podívá...“
„Ne!“ vykřikne vyděšeně.
„Poslyšte, vy potřebujete pomoct, vypadáte, jako by vás někdo pořádně zmlátil...“
„Ne! Tam ne!“ zamává rukou.
Postoj Druhého se změní.
„Dobře,“ řekne rozhodně. „Koneckonců, měl jsem takový dojem, že by možná nebylo nejbezpečnější se někam vydávat. Já to otočím a zajedeme k nám, dobrá? Bratr Marek se na vás podívá a můžete si u nás aspoň na chvíli odpočinout.“
„Děkuju,“ řekne a pocítí úlevu.
„Mimochodem,“ pokračuje druhý, „Já jsem Ryan. A vy?“
„Nevím,“ řekne zmateně.
A je to pravda.
Neví.
Vlastně vůbec nic.

Neuplynula ani hodina od odjezdu mladého bratra Ryana a jeho Peugeot se už vracel. To znamenalo buď hodně dobré nebo hodně špatné zprávy.
Bratr Ryan nebyl sám. Vystoupil s ním i vytáhlý hubený muž s dlouhými vlasy.
Nevypadal vůbec dobře.
„Kde je bratr Marek?“ volal Ryan vlastně hned jak vypnul motor. „Potřebujeme doktora!“
„Ale já jsem veterinář,“ protestoval bratr Marek, „a v důchodu.“
„To vadí?“
„Máš pravdu. To vůbec nevadí.“
Výzkumná mise se nakonec neukázala příliš úspěšnou, jak mohli konstatovat při odpoledním čaji, zatímco jejich zachráněný hluboce spal. Nezjistili vlastně nic - kromě faktu, že něco je skutečně špatně. A že by radši neměli z údolí vystrkovat nos.
Aspoň dokud jim neznámý nepodá další informace.
Zdálo se, že se tu konečně dočkají svého klidu.
Z nějakého důvodu je tahle představa ale příliš neuklidňovala.