32. kapitola

Dny plynuly. Tržeb bylo pomálu, upomínky věřitelů se množily. Jediným oživením bylo, když Rafaelovi přistála na telefonu fotka od Saskie. Z Paříže. Selfíčko na Eiffelovce. U něj komentář ve smyslu, že je škoda, že tam nemůže být s ní.
Jó, taky bych tam s ní byl rád, zasnil se Rafael. Kdypak se mi něco podobného podaří? Teď mám úplně jiné priority.
Ze snění jej vytrhl příchod básníka Mumraje. Záhy dorazil i Oťas Féfrda. Oba si dohodli partičku šachu a každý z nich si k ní poručil koňak.
"To jsem rád, pánové, že pustíte chlup. Potřeboval bych více takových hostů, jako jste vy dva. To víte, stále žiji z ruky do huby."
"Naděje je tady vždycky," dí Mumraj, "třeba vás potká nějaké nečekané dědictví, pane šéf."
"Ano, zrovinka včera jsem dostal jeden mail," odvětí Rafael. "Že prý můj vzdálený příbuzný John Vyguglil zemřel v Americe bez zákonných dědiců a odkázal mi sumičku v řádu miliónů dolarů. Stačí jen maličkost, zaplatit administrativní poplatek a k tomu tam je odkaz k platbě."
"Člověče, doufám, že jsi na to nijak nereagoval!" oživne Féfrda. "To ke mně onehdy přišel jeden potenciální klient, jeho případ jako přes kopírák s tímto. On ovšem klikl a totálně mu vyluxovali účet. Já mu na to pravil, že je dobře, že to oznámil policii, ale ať nepočítá, že své peníze ještě někdy uvidí. Více jsem pro něj nemohl udělat."
"Samozřejmě, že jsem nereagoval a hned to smazal. Na mě si onen podvodník nepřijde. Netuší totiž, že jsem jediný Vygůglil v republice a s největší pravděpodobností i na celé zeměkouli."
"Co na zeměkouli? Přímo v celém vesmíru, pane šéf!" doplní Rafaela Mumraj.
"Máte pravdu, Mistře. I když připustíme možnost mimozemských civilizací, je krajně nepravděpodobné, že by se některý z mimozemšťanů jmenoval Vygůglil. Z toho všeho pro mě plyne, že své finanční závazky budu muset řešit nějak jinak."