31. Shledání

Raketoplán třídy lambda vyskočil nad Eriadu z hyperprostoru a Wilhuff Tarkin, nyní vyslanec Nové republiky, znovu téměř zalitoval, že odmítl možnost využít novou diplomatickou loď s profesionálním pilotem. Místo toho si vyžádal více než deset let starou a nesčetněkrát opravovanou imperiální lambdu, k jejímuž řízení zasedl sám jen s asistencí droida G3-5Q. Měl k tomu své důvody, ale nepočítal s potížemi, které s sebou jeho rozhodnutí ponese. Protože během převozu ze Shurru na Chandrilu nebyl kvůli sedativům při vědomí, netušil, jak moc jeho tělo za roky strávené v cele odvyklo cestování vesmírem. Už když se jeho lambda na Chandrile odlepila od země, připadal si jako přezrálý jogan v odšťavňovači a ještě horší to bylo, když došlo na vstupy a výstupy z hyperprostoru, které mu v minulosti připadaly jen jako lehce nepříjemný tlak.
Nemohl si nevzpomenout na prastrýce Jovu, který cesty vesmírem přečkával jedině se silnými dávkami uspávacích léků, což byl také jeden z důvodů, proč nakonec místo vlastní kariéry zasvětil život pomoci svým příbuzným. Sám teď v těch kritických chvílích také ze všeho nejvíc chtěl zavřít oči, stočit se do klubíčka a prostě jen přečkat ty nekonečné okamžiky, kdy jeho vnitřnosti jako by chtěly opustit tělo. To si v křesle pilota stěží mohl dovolit, ale aspoň po opuštění hyperprostoru nechal svou loď třikrát obkroužit planetu, než se rozhodl zahájit sestup do atmosféry.
“Zapni tepelný štít, G3-5Q,” nakázal droidovi, když od pozemního personálu dostal povolení k přistání. Sám nastavil kurz a přepnul podsvětelné motory do přistávacího režimu. Hned nato se zhluboka nadechl, opřel se v pilotním křesle a připravil se na další nápor přetížení.
Protože pohled na povrch planety byl zakrytý mraky, které nad Eriadu City přecházely v nazelenalou mlhu, bylo při přistání nutné se spoléhat na navigační systém. “Teplota pláště?” zeptal se Tarkin svého mechanického kopilota aniž by zvedl oči od navigačního panelu.
“V normě, pane,” odpověděl kovový hlas, načež hlavní pilot stáhnul energii motorů na pohotovostní minimum a nahodil repulzory.
Netrvalo dlouho a raketoplán hladce dosedl na přistávací plochu hlavního přístavu v Eriadu City. Tarkin zůstal nehybně sedět naplno opřený v sedačce, aby se jeho zběsilý srdeční tep zklidnil, podrážděný žaludek se vrátil na své místo a uvolnilo se křečovité napětí, které pociťoval v celém těle.
“Lambdo 382, máte nějaký problém?” hlas z vysílačky ho přinutil otevřít oči a zvednou ztěžklou hlavu z opěrky. Lidem tam venku už podle všeho začalo být divné, že nikdo nevystupuje.
“Ne, všechno je v pořádku,” ujistil je a na řídícím panelu stiskl knoflíky pro otevření vrat a spuštění nástupní rampy. Rozepnul si bezpečnostní pásy a sáhl po holi, kterou měl zasunutou pod sedadlem.
S jednou rukou opírající se o hůl a druhou zapřenou o řídící panel namáhavě vstal a se zatnutými zuby se dal do chůze. Zatímco na čele, které si při ztroskotání svého raketoplánu u Yavinu rozrazil, zbyla jen sotva viditelná jizvička, jeho pravé koleno už nikdy úplně nepřestalo bolet. Zvlášť silně pak o sobě dávalo vědět, když bylo ztuhlé po dlouhém sezení. Přesto se však Tarkin dál belhal k východu a odtud dolů po rampě až na povrch své rodné planety.
‘Pořád stejná špinavá díra, jako když jsem tu byl naposled,’ pomyslel si, jakmile se poprvé nadechl hustého smogu.
“U všech veermoků, jsi to ty?” ozvalo se před ním. “Vypadáš strašně.”
Walmar. Syn jeho bratrance několika rychlými kroky vymazal vzdálenost, která je dělila, a oproti prvotnímu očekávání prostého decentního podání ruky ho objal s takovou razancí, až mu málem vyrazil dech. “Co to s tebou udělali?” zeptal se nakonec, když se od něj odtáhl na vzdálenost paže.
“Přisuzuješ Nové republice více zásluh, než ve skutečnosti má,” ušklíbl se Tarkin. “To je jen cena za to, že jsem nestihl zemřít mladý a zdravý.”
Walmar jeho odpověď nijak nekomentoval a místo toho přešel k praktičtějším otázkám. “Támhle za rohem mám řidiče a v paláci jsem nechal připravit pokoj pro hosty. Doufám, že se k nám přidáš na večeři.”
“Rád,” přikývl Tarkin a v doprovodu svého mladšího příbuzného vyrazil směrem k místu, kde na ně čekal odvoz.
Řidič speederu mu s téměř zbožnou uctivostí otevřel dveře a když se Walmar usadil na zadním sedadle vedle něho, už nic nebránilo tomu, aby se vozidlo mohlo vydat vzhůru ke guvernérskému paláci. Brzy za sebou nechali přístav, továrny i chatrné boudy lůzy a s každou projetou čtvrtí směrem k sídlu se ovduší stávalo o něco dýchatelnějším.
“Jak se daří rodině?” zeptal se během cesty Walmara.
Doposud spokojený výraz na tváři mladého guvernéra poněkud zvážněl. “Axell neuspěl,” oznámil po chvíli stroze.
“To nerad slyším,” řekl Tarkin. “Kdy?”
“Budou to tři měsíce,” odpověděl Walmar. “Měl těsně před zakončením.”
“Jak se to stalo?” ptal se dál.
“Gonumaní kousnutí, do kterého se dostala infekce.”
Mezi zuby mu prokluzlo syknutí. “Nepředvídatelné a téměř nevyhnutelné - čistá otázka štěstí nebo smůly.” Přestože věděl, že to Walmarovi velkou útěchu nepřinese, dodal: “Když jsem Axella viděl naposledy, připadal mi velmi nadějný. Takový konec u něj obzvlášť zamrzí.” Protože Walmar nic dalšího neřekl, vybídl ho k dalšímu vyprávění: “Co ten druhý? Jillem?”
“Ještě má před sebou dva roky, ale zatím si vede dobře.”
Na to Tarkin jen mlčky pokývl hlavou. Nemělo nejmenší smysl Walmara přesvědčovat, že jeho mladší syn jistě dopadne lépe. Oba by věděli, že jsou to jen falešné sliby, protože i oni dva si tím před lety prošli. Nadto rána z Axellovy nešťastné ztráty byla příliš čerstvá.
“J-4PS ti ukáže cestu k tvému pokoji,” oznámil mu Walmar, když před oba vystoupili ze speederu vchodem do paláce, kde na ně čekalo několik lidí a droidů. “Večeře se podává v sedm hodin, takže máš dost času se připravit a trochu si odpočinout. Kde je jídelna si jistě pamatuješ.”
“Samozřejmě,” přikývl. “Uvidíme se v sedm.” Nato se od Walmara odloučil a následoval protokolárního droida dovnitř.
Pokoj, který pro něj Walmar nechal přiravit, patřil k těm, jež byly vyhrazeny pro nejvýznamnější státní návštěvy. Letmý pohled do skříně pak prozradil, že mu jeho synovec z druhého kolene nechal přivést jeho staré oblečení z nedalekého rodinného sídla. Lehce se pousmál. Po tak dlouhé době strávené nejprve ve vězeňském mundúru, pak v nemocničním pyžamu a nakonec v nepadnoucí košili a kalhotách z novorepublikového eráru konečně znovu oblékne něco svého.
Ačkoliv původně měl v úmyslu se co nejdříve převléknout, nakonec podlehl vábení zapuštěné vany v luxusní koupelně, která k jeho pokoji patřila. Teplá voda byla učiněným balzámem na jeho ztuhlé šlachy a bolavé klouby. Po chvíli mu dokonce únavou začala klesat víčka a probralo ho až když mu záda sklouzla po hladké stěně vany a jeho hlava se ocitla pod hladinou. To ho přesvědčilo, že je načase vylézt z vody a připravit se na večeři.
Většina šatstva, které na něj díky Walmarovi ve skříni čekala, pocházela z doby, kdy byl eriaduanským guvernérem a šlo převážně o společenské obleky. Jeden z nich si vybral a při oblékání a ho pobavila myšlenka na to, co by většina žen dala za to, aby se dokázala dostat do čtyřicet let starých šatů tak lehce jako on. Popravdě, ve skutečnosti mu byl jeho starý oděv viditelně větší než tenkrát.
Když dokončil oblékání a sčesal si své řídké bílé vlasy dozadu, nezbývalo již do sedmi mnoho času, a tak se se svou holí vydal na cestu k jídelně. Walmar i jeho manželka už čekali v předsálí. On se sklenkou aperitivu, ona jen tak.
“Liselle,” oslovil Tarkin eriaduanskou první dámu. “Vypadáš báječně.”
Nebyla to jen zdvořilostní fráze. Walmarova žena byla v mládí vyhlášenou krasavicí a ani dávno uplynulá čtyřicítka ji o mnoho z jejího půvabu nepřipravila. Splývavé šaty z krémového saténu podtrhovaly její bezchybnou postavu a propracovaný drdol vyčesaný z jejích jantarově zbarvených vlasů dal spolu s perlovým náhrdelníkem vyniknout dlouhému štíhlému krku.
“Děkuji,” odpověděla s neutrálním výrazem ve tváři a ani její zelené oči neprozrazovaly žádné emoce.
“Myslím, že můžeme jít ke stolu,” řekl Walmar, když mlčení jeho maželky hrozilo přerůst v trapné ticho. V jídelně byl prostřený menší stůl, u kterého se mohly tři osoby pohodlně najíst aniž by od sebe byly nepřiměřeně daleko. Walmar a Liselle se jako hostitelé posadili do jeho čel a na jejich hosta zbylo místo mezi nimi na delší straně stolu.
Po lehkém předkrmu a silném vývaru přišel na řadu krvavý nerfí steak. “O tomhle jsem snil od doby, co se mi vrátila chuť k jídlu,” poznamenal Tarkin o prvním soustu.
Jinak se ale hovor točil hlavně kolem toho, co se na Eriadu odehrálo za války a po ní. Po většinu času mluvil Walmar, čas od času přerušovaný otázkami svého váženého hosta. Jen Liselle zůstávala celou dobu potichu a svůj talíř spíš jen pozorovala, než že by z něj jedla.
“Omluvte mě prosím, necítím se dobře,” řekla nakonec ještě před dezertem. “Raději si půjdu lehnout.” Hned nato vstala ze svého místa a otočila se k odchodu.
Když se za ní zavřely dveře, Tarkin na svého synovce tázavě pohlédl.
Walmar si povzdechl. “Když jsme dostali zprávu o Axellovi, Liselle chtěla, aby se Jillem hned vrátil domů,” vysvětloval. “Odmítl jsem to a strašně jsme se kvůli tomu pohádali…”
“Liselle není jednou z nás,” poznamenal Tarkin. “Nebyla a nikdy nebude. Ale pokud jím má být Jillem, je správně, že jsi trval na svém.”
Walmar jenom přikývl a zbytek večeře proběhl v tichosti. Tarkin znovu promluvil až když oba s jídlem skončili a u dveří již dva sluhové vyčkávali na okamžik, kdy budou moci začít sklízet se stolu.
“Asi tušíš, že jsem nepřijel jen proto, abych se vyptal, co je nového,” začal. “Jsou tu věci, o kterých bych si s tebou rád promluvil. V soukromí,” dodal s rychlým pohledem směrem ke služebnictvu. “Třeba ve tvé kanceláři?”
“Ovšem,” souhlasil Walmar. Pomohl svému starému příbuznému vstát a pomalu, tak aby mu se svou holí pohodlně stačil, vyšel po jeho levici na chodbu.