30. Zrcátko

„Co na sobě pořád vidíš?“
„Nic, už jdu,“ Erika oběma rukama vysunula horní šuplík prádelníku a zastrčila kulaté sklíčko pod složené kapesníky. Špičky prstů se dotkly pečlivě složených papírů na dně zásuvky.
Vyprosila si je od babičky, chtěla je mít co nejblíž, i když je dávno uměla zpaměti.
Ani to vlastně nestálo za zapamatování. Z Terezína, z toho takzvaného vzorového ghetta, přicházely zprávy v nicneříkajících frázích. Stále stejné věty: jsme v pořádku, máme se dobře, na nic si nestěžujeme. A vždycky ten pozdrav pro všechny děti.
Erika věděla, že to dítě, které pozdravují, je ona. A věděla, že takhle maminka nepíše. Ne její maminka. Jako by ta slova nepsala ona, ale někdo jiný. Chladný, neznámý.
Po „jejím“ pohřbu požádala Slávka o přiřazení do transportu. Ani ji nepředvolali k výslechu. I gestapáci respektovali, že po smrti dcery chce zůstat s manželem. Jen musela podepsat, že odjíždí dobrovolně. Na byt prozatím dohlédne paní Týleová.
„Tak dělej!“ Sestřenice podupávala ve dveřích. „Nebudu to všechno čistit sama! Na krájení cvikly jsi krásná až dost“
Erika zavřela zásuvku. Nebude přece Naďce vykládat, že ten kousek skla je teď její jediná jistota, tichý důkaz, že je to ještě ona.
Už dávno to nebyly prima prázdniny. Pamatovala si, jak sem přijela. Plná radosti, s pocitem, že přechytračila Němce. Že pomůže babičce, že se práce nebojí. Milovala Dvorce.
Ale teď bylo všechno špatně.
Volají na ni Vladi. Češe se jinak, nosí cizí šaty, spí v jedné posteli se sestřenkou a ruce má zhrublé od hlíny. Voní jinak.
Týdny nepromluvila než s Naďkou a babičkou. Převyprávěla malým všechny pohádky, co zná. V celém stavení není kniha, co by nepřečetla. Ven mezi lidi nesmí a dopisy z Terezína byly čím dál vzácnější. V posledním byla zmínka o Fredym, ale zrovna tahle část textu byla začerněná. Zatracená cenzura! Určitě by se k němu dokázala nějak přiblížit.
Místo toho tu trčí jako zakletá a může tak jedině řezat řepu.