3. Plán se rýsuje aneb Letos začne v Praze sněžit šestého

Potom, co jsem se konečně definitivně rozhodla, jakouže koloběžku to vlastně chci, a tím navýšila svůj původní rozpočet ze tří na třináct (a půl) tisíce korun, mi nebylo nejlépe.
A to jsem měla jistotu, že u třinácti a půl tisíce nezůstane.
„Potřebuješ blatníky,“ upozornil mě můj rádce ohledně dlouhodobého koloběžkování.
Vzpomínajíc na proslulou scénu z Obecné školy, souhlasím.
„Potřebuješ tachometr,“ povídá dál, „aspoň na první měsíc,“ slevuje.
Při pohybu koloběžkou s kopcmo se totiž prý bez zkušeností blbě odhaduje rychlost, což má za následek, že se vám zdá, že už by to chtělo začít šlapat... ale jedete rychleji, než byste stihli zabrat nohou, a tudíž hodíte pěkný držkopád.
A to (jak tak předpokládám) určitě nebude všechno.
Inu co. To už je život.
Jak už mám jednou vybráno, začínám stalkovat jak webové stránky tak i Facebooky výrobce.
A tam vidím takovou nějakou zajímavou věc. Na webových stránkách blog a Příběhy jezdců.
Na Faceboocích starší, avšak přesto příspěvek ohledně vývoje nového modelu - toho mého modelu! hledající testery (následně nalezeno); výrobce očividně pracuje se zákazníky.
To je fajn.
Píšu mu totiž na uvedený kontakt kvůli zásadnímu dilematu.
Jaký vlastně budou barvy?

Do krámu jdou modely First Edition toliko v černé.
Nemám nic proti černé, je to pěkná barva. Je o něco míň nudná než bílá, ale je hůř vidět. Takže bílá by se mi asi líbila o kousíček víc, myslím si.
No ale když už novou koloběžku, tak bych chtěla červenou. Nejradši tmavočervenou, ale přežiju i normální červenou, je to hezká barva, je dobře vidět a mám ji ráda, chci červenou koloběžku!
Tak.
Tři dny se na můj email nikdo neozývá.
To už dávno všichni moji potenciální Ježíškové vědí, že letos pod stromeček sbírám příspěvky na koloběžku, co nevidět mě budou volat z obchodu, že koloběžka už dorazila a já vím prt.
Podezírajíc spíš příliš nadšeného spambota a svůj gmailový účet než nechuť komunikovat, rozhoduji se zkusit kontakt přes Facebooky.

Tedy... od mého prvotního pokusu uplynulo pár dnů a mezitím se mi v hlavě zrodil nápad.
Koloběžka totiž opravdu není levná, za to já jsem prodejná spisovatelská děvka, jak jsem již jednou byla označena.
Píšu tedy dotaz na barvu. Jaká je, jaká bude a kdy. Chci červenou!
A dále tak lehce nakousnu svůj plán. Asi to nevyjde, proč píšu do Beskyd stejným způsobem jako Britům? Asi proto, že už to mám příliš zaryté pod kůží.
Nabízím své prodejné spisovatelské služby. Článek nebo několik v češtině nebo angličtině, za slevu z drahé (avšak kvalitní) koloběžky. Nedávám tomu moc šancí, vím jak je to s takzvaným influencerem obecným - vnutí se svým oblíbeným značkám a táhne z nich věci, které má vyhlédnuté, buď zadarmo, nebo s masivní slevou. V mé mysli všichni influenceři určitě hrozně touží po koloběžkách Mibo a s firmou navazují spolupráci po desítkách, až je beskydští musí vyhazovat oknem.
A já ani nejsem influencer, za to umím psát.
Asi.
Jsem tedy milá a opatrná, zkusím to, přinejhorším nic.
Odpověď mi přichází skoro obratem.
Model First Edition teď bude jenom černý. Ale na jaře i v bílém nebo tyrkysovém provedení.
Tyrkysová, ble.
Nic proti těm, kteří mají rádi tyrkysovou, ale ble. Všechnu moji tyrkysovou si můžete nechat a šoupněte ke mně svoji červenou, jo?
Ale vyřešilo se tím moje dilema. V mém žebříčku barev byla jasně navrchu červená, pak s řádným odstupem bílá a jen těsně za ní černá. Černá jde, nebudu čekat do jara na bílou. To bych čekala tak na tu červenou.
Ano, mám opravdu ráda červenou.
Na můj druhý dotaz je odpověď velmi milá.
Rozhodl se nedávat žádné prostředky na propagaci, píše mi Pavel Werner, manager firmy. Vše pouze do výroby a vývoje.
Tohle respektuju a přijde mi to v prostředí profesionálního bullshitingu, kterým jsem občas obklopena, jako velmi osvěžující.
Nicméně na dílně momentálně mají dva nové modely Royalu a kdybych jeden chtěla, může mi být poskytnut za (cenu).
Sbohem, moje předsevzetí, že si koloběžku koupím pro jednou v obchodě, kde jsem si ji zkoušela. (Cena) je zajímavá! Zájem mám naprosto určitě.
Mám se tedy ozvat na stejný email, který mě už jednou nepustil dál.
Oprašuji tedy svou pracovní adresu, na které mám toliko zadávání překladů, korektur a ještě ze starších dob i územní plány, a píšu.
A protože je moje pracovní adresa na seznamu, mail projde bez problémů.

Následuje předlouhá komunikace, protože napůl nemůžu uvěřit, že budu mít koloběžku, na druhou půlku, že bude za (cenu) a na třetí půlku, že to bude opravdu ten nový model.
Také k ní chci určitě blatníky, pokud možno červené. Tuhle jsem viděla, že měli červené blatníky, určitě musí mít červené blatníky! Když už ne koloběžku, přece.
Blatníky jsou, právě jedny, a černé.

Dobře, k těm barvám.
Máme-li firmu, která za rok vyrobí kolem dvou a půl tisíce koloběžek a jejíž reálná maximální propustnost je deset kusů za den, pohybujeme se v malovýrobě. To je dobře, protože se s vaší koloběžkou jistě budou mazlit. (Nebudou, jsou normální.) Zároveň je to ale i nevýhodné, protože taková firma není pro lakýrníky nějak extra zajímavým partnerem. Nebudou, ani nemůžou se crcat s každou jednotlivou koloběžkou nebo desítkou koloběžek. Budou sjíždět série ve stovkách, což znamená omezené možnosti barev. A když se jeden rok nejede červená, žlutá, tmavomodrá nebo zelená třeba, tak zůstanete v osvědčeném basicu. Černá a bílá a, pro rok 21 očividně, i tyrkysová.
Když vám barví rám, můžete přihodit i blatníky, ale lakovat samotné blatníky je neekonomické.
Tak jsem doufala, že mají nějaké z let předešlých, ale to bylo trochu naivní.
Budou černé, však se nic neděje a dá se s tím časem něco podniknout.

Dalším problémem je, že koloběžka je fyzicky v Rožnově pod Radhoštěm, to je jak je odtamtud Raška a kolem jezdíme na Koprcon. To je z Prahy sakra daleko, hledám vlakové spoje, ty jsou na celý den a drahé, hledám přepravce balíků, koloběžka je atypická placatá a skládací ale pořád dlouhá, přepravci mi nabízejí naprosto neskutečné částky, které vycházejí jen o málo levněji než jízdné na vlak.
Lepší zpráva je, že Mibo může nechat poslat koloběžku přepravcem vlastním, a to asi za třetinu nejlepší ceny, co jsem našla já.

Dobrá, domluveno. O Vánocích mi bude naježeno peněz, já následně rozbiju prasátko, přidám k tomu zbytek částky, zaplatím fakturu a šestého, šestého budu mít koloběžku doma.
Ledna.
Píšu do mailu: „Poznamenejte si prosím, že letos začne v Praze sněžit šestého ledna a bude kalamita, tři centimetry sněhu, u Muzea čtyři.“
Dostane se mi lehce shovívavého ujištění, že v Beskydech bývají zimy zlé, ale v Praze snad moc sněhu nebude a koneckonců poslední dobou jsou zimy mírné... ale já, já vím své!