26. kapitola: Zadržení

První pracovní den po dovolené byl jako facka do čerstvě oholené tváře.
Ne že by se po návratu obtěžoval se shazováním dvouměsíčního vousu, na to byl příliš unavený. Popravdě řečeno se ani neosprchoval. Padnul na gauč i s botami a probral se až v půl sedmé ráno, kdy mu vedle hlavy zavibroval telefon.
„Jestli se mi chystáš oznámit, že ses stal kočovníkem a do práce už se nevrátíš, tak na to hezky rychle zapomeň,“ zazněl na druhé straně aktivovaného spojení Jamesův podrážděný hlas. „Kde jsi?“
Sirius se ztěžka posadil a zaostřil na hodinky. Pak se několikrát uhodil pěstí do levého spánku, v němž mu bolestivě pulsovalo.
„Právě jsi mě vzbudil. Jsem doma na gauči. Hned, jak se dám trochu dohromady, přijedu.“
„V to pevně doufám. A měl by sis pospíšit, protože já dnes ve dvanáct odcházím. Cel chce odvézt k rodičům do Bristolu. Rozhodla se, že bude rodit tam kde kdysi její matka.“
„Jo, jasně, chápu. Už mažu do koupelny.“
Típnul hovor, zapálil si cigaretu a jednotlivé šluky zapíjel colou ze včerejška. Tak tahle kocovina bude stát za to, pomyslel si, a to jsem ani nepil.
Když dorazil na parkoviště sanitek před nemocnicí, zjistil, že na jeho rezervovaném místě parkuje čísi tmavě rudý Vauxhall.
„Ahoj,“ pozdravil Denisu na recepci urgentního příjmu. „Nevíte, komu patří ta Astra venku? Stojí na mým místě.“
„Tmavě červená?“
„Jo.“
„To je Viktorovo auto. Je teď s pacientem na vyšetřovně.“
„Kdo je Viktor?“ nechápal Black a laxní přístup vrchní sestry ho začínal dopalovat.
„Doktor Krum, náš nový stálý lékař. Nevěděl, že to místo někomu patří. Dva měsíce tam nikdo neparkoval.“
„Teď už tam zase parkovat bude,“ ujistil ji kousavě a prsty zabubnoval do pultu. „Můžete ho sem zavolat?“
„Říkám vám, že právě vyšetřuje pacienta.“
„A ten pacient určitě umírá na zástavu srdce nebo tak něco, že?“
„Dobrý den,“ ozval se za jeho zády bručivý hlas a když se Sirius otočil, pohlédl do ostře řezané tváře s hustým černým obočím a ptačím chřípím. Ten muž vypadal, že se zamračený už narodil a nějak mu to vydrželo po zbytek života. „Krum, Viktor. Jdu si přeparkovat.“
Zamával mu před obličejem klíčky od auta a vyrazil k východu.
„Sirius Black,“ představil se a srovnal s ním krok. „Dělám nahoře na chirurgii.“
„Já vím. Hermiona mi o vás vyprávěla.“
Viktor se pokusil usmát, jeho rty jako by se však tomu pohybu bránily. Sirius netušil, co si má o té poznámce myslet, tak si raději nemyslel vůbec nic.
Na oddělení chirurgie už na něj netrpělivě čekal James, opřený o recepční pult a nervózně přešlapující na špičkách svých golfových bot. Jakmile ho zahlédl vystupovat z výtahu, vykročil k němu, popadl ho v nadloktí a odtáhl do své pracovny.
„Provedl jsem něco od chvíle, kdy jsme spolu dotelefonovali?“
„Právě mi volala kriminálka, že si pro tebe jedou. Dostal jsem za úkol držet tě tu, dokud nedorazí.“
„Co?“
„Detektiv Malloney už zřejmě ztratil trpělivost. Celé dva měsíce se tě snažil zkontaktovat a teď nejspíš dostal hlášku, že ses konečně vrátil z dovolené.“
„Kdo je detektiv Malloney?“
„Chlápek, co má na starosti vyšetřování smrti Cormaca McLaggena, ty idiote! Nebo jsi snad namočený ještě do něčeho dalšího?“
„To úmrtí se vyšetřuje?“
„Panebože, ty jsi na tom sluníčku přišel o mozek? Jistě, že se to vyšetřuje! Během léta jsem se ti snažil dovolat, abych tě poinformoval, jenomže jsi byl nedostupný. Zřejmě vybitá baterie, nedostatečný signál nebo něco takového, že?“
„Jo, no, telefon mi tam moc nefungoval. Myslím, že to bude tím, jak mi spadl do bazénu.“
„A Snapeovi taky spadl do bazénu? Tomu se totiž taky nikdo nemohl dovolat.“
„Jak to mám vědět? Já se s ním koupat nechodím.“
„Nedělej ze mě pitomce, ano? Buď tak laskav. Oba jste se na celé léto vypařili bůhvíkam, oba nezvedali telefon a neodpovídali na zprávy a oba se vrátili do práce dnes ráno. Nemám páru proč, hlava mi nebere, co zrovna vás dva vedlo k tomu udělat si společné prázdniny, ale nezkoušej mi namluvit, že to tak není.“
„Mluvil detektiv Malloney i s tebou?“
„Jo, představ si to. Vyslýchal mě tu jako nějakého tvého komplice... Siriusi, řekni, že jsi to neudělal schválně? Že jsi McLaggena skutečně zabil v sebeobraně?“
Black hlasitě polknul a uhnul před Potterovým naléhavým pohledem.
„No do hajzlu!“
James si vjel prsty do vlasů a ztěžka dosedl za pracovní stůl.
„Vzít spravedlnost do vlastních rukou a chladnokrevně někoho uškrtit – co se to s tebou sakra stalo?“
„Nebylo to chladnokrevný,“ odporoval Sirius. „Byl to zkrat. Zatmělo se mi před očima. Vlastně si to zpětně vůbec nedokážu vybavit.“
„A Snape tě celou dobu kryje. Proč?“
„Na to se zeptej jeho. Já nevím.“
„Strávili jste spolu léto. To jste o tom nemluvili?“
„My jsme spolu obecně moc nemluvili.“
James podezřívavě přihmouřil oči.
„Nemám to doufám chápat tak, jak to vyznělo?“
Siriusovi chvíli trvalo, než pochopil, kam tím míří. Když mu to konečně došlo, protočil panenky a odmítavě zavrtěl hlavou.
„Hele, je sice fakt, že když se namažu, jsem pro každou špatnost, ale takhle namazanej jsem zase nebyl. Rozhodně ne v oblasti intimních partií.“
„Ujistil jsem detektiva Malloneyho, že vy dva byste na společnou dovolenou nikdy nevyrazili. Jaká je pravděpodobnost, že na to přijde?“
„Viděla nás spousta lidí. Majitel půjčovny motorek by si nás mohl pamatovat. Pak obsluha na trajektu do Calais. Nehledě na to, že před mým domem je městská kamera. Pokud si kriminálka stáhla záznam, dávno ví, že jsme odjeli spolu.“
„V tom případě by sis měl připravit nějaké obstojné vysvětlení. Protože to, že si dva nesmiřitelní rivalové vyjedou za motorkářským dobrodružstvím, oba zapletení do podezřelého úmrtí a nereagující na telefonáty, není úplně standardní chování.“
Jako kdyby detektiv Malloney čekal na správnou příležitost, aby mohl podtrhnout Jamesova slova, ozvalo se ostré zaklepání na dveře a vteřinu nato už ramenatý inspektor s nepřístupnou, snědou tváří stál na prahu kanceláře, po svém boku z každé strany jednoho uniformovaného konstábla.
„Zdrávím,“ pronesl zvučně. „Doktore Pottere, děkuji za spolupráci. Doktore Blacku, těší mě, že se konečně setkáváme. Člověk by nevěřil, jak těžké je vás zastihnout. Jsem detektiv inspektor Cliff Malloney a byl bych rád, kdybyste mě nyní doprovodil na stanici. Hádám, že váš přítel nebyl skoupý na slovo a informoval vás o důvodu naší návštěvy.“
„Zmínil se, že vyšetřujete smrt Cormaca McLaggena. Já ale v tomhle případu už vypovídal. Co ještě chcete?“
„Tentokrát se nejedná o pouhé podání vysvětlení. Jste předvolán k oficiálnímu výslechu ve věci vyšetřování vraždy. Prosím následujte mne.“
Black neochotně vstal ze židle. Když kolem Malloneyho procházel, krátce se vedle něj zastavil a pohlédl mu do očí. Byly to oči chladného profesionála a velmi bystrého, inteligentního muže. A něco v nich Siriusovi napovídalo, že z téhle šlamastyky nepovede jednoduchá cesta.
„Mám právo na přítomnost advokáta,“ poznamenal, zatímco mířili k výtahu. „Smím mu zavolat? Možná je ještě v budově a mohl by se k nám připojit.“
„Beze všeho,“ mávl blahosklonně rukou Malloney a nechal Siriuse použít mobilní telefon.
Sirius vyhledal v seznamu kontaktů Kingsleyho Shacklebolta a vytočil jeho číslo.
„Doktore Blacku, dobrý den,“ zazněl mu do ucha sametový hlas nemocničního právníka. „Jak vám mohu být nápomocný?“
„Policie mě právě veze k výslechu v případu McLaggen. Mohl byste...? Byl byste tak hodnej a...? Dumbledore totiž říkal, že –“
„Ovšem,“ přerušil jeho koktání Shacklebolt. „Zrovna jsem ukončil schůzku se zástupci ministerstva a jsem plně k dispozici. Kam vás odvážejí?“
„Kam mě vezete?“ přesměroval Black otázku na Malloneyho.
„Kriminální oddělení Metropolitní policie Londýn, Devon Street 89.“
Sirius přetlumočil adresu Kingsleymu a ten souhlasně zamručel.
„Rozumím. Do hodiny jsem u vás,“ slíbil a nechal Siriuse zavěsit jako prvního.
„Můžeme jít?“ otázal se Malloney a přivolal výtah.
„Jo. Můj právník za náma přijede.“
Cesta do přízemí byla jako věčné peklo postavené na mučení hříšníků tichem a dusnem. Malloneyho pronikavý parfém složený z vanilky, kokosu a santalového dřeva byl těžký a vytvářel v kabině odporně nasládlé a nedýchatelné ovzduší. Možná ho na sebe detektiv stříkal schválně. Možná to byl promyšlený tah, jak dostat zadržené do úzkých. Black se na těch pár desítek vteřin pokusil nedýchat, a proto na chodbě v přízemí zuřivě zalapal po dechu.
„Je vám něco?“ zeptal se jeden z konstáblů a počastoval jej zvědavým pohledem.
„Ne, nic. Jen si užívám přísunu čerstvýho –“ Zarazil se. Dráždivá směs kouře, mastné špíny, roztaveného plastu a spálených vlasů dokonale přebíjela i voňavku detektiva Malloneyho. „Sakra, co to je za smrad? Cejtíte to?“
„Jo, jako by tu něco shořelo,“ přikývl konstábl po jeho pravé ruce.
Sirius se znepokojeně rozhlédl a okamžitě mu bylo jasné, že se stalo něco příšerného. Sestry pobíhaly sem a tam, v rukou obvazový materiál, kyslíkové masky, sady na šití a infúzní stojany. Jak pomalu procházeli kolem vyšetřoven, ozývaly se zpoza dveří nezaměnitelné zvuky zápasu o život a trýznivé bolesti.
Najednou se otevřely dveře vyšetřovny č. 5 a do Blacka málem vrazila Hannah Abbottová.
„Jééé, vás teď moc ráda vidím, doktore. Potřebujeme chirurga!“
„Doktor Black skončil,“ pronesl ledovým tónem Malloney. „Zavolejte jiného lékaře.“
„Cože?“ vykulila na něj oči Hannah.
„O co jde?“ zajímalo Siriuse.
„Žena, 43 let, penetrující trauma hrudníku. Tlak jde rychle dolů.“
Malloney si všiml Blackova odhodlaného výrazu a uchopil ho za paži.
„Zavolejte jiného lékaře,“ přikázal nekompromisně sestře Abbottové.
„Mezitím ta žena možná vykrvácí dovnitř,“ namítl Sirius.
„To ale není vaše starost,“ kontroval Malloney.
„Pletete se. Je to moje starost. Já jsem povinen konat, jestliže je v ohrožení život člověka.“
„Komorová fibrilace!“ zazněl z pootevřených dveří hlas doktorky Grangerové.
Black se Malloneymu vytrhl ze sevření, vpadnul na vyšetřovnu a nasadil si ochranné pomůcky. Detektiv vyrazil za ním, Hannah mu však pohotově zastoupila cestu.
„Sem smí pouze zdravotnický personál!“
„Já jsem detektiv inspektor Malloney a ten muž je zadržen ve věci policejního výslechu!“ zavrčel, nohu vraženou mezi křídla dveří.
„Hm, tak to máte blbý,“ odsekla Hannah, nohu mu odsunula a zavřela.
„Nabít na 150,“ rozkázala Hermiona, počkala, až se Abbottová chopí ovládání přístroje a poslala do těla pacientky elektrošok. „Pořád fibriluje. Sakra. Dáme padesátku lidokainu. Pak nabít na 200.“
Sirius si povšiml její nové vizáže a přestože měl na jazyku nespočet poznámek, protentokrát si je odpustil. Začal zkoumat poranění hrudníku – žena měla tři centimetry vpravo od sterna zapíchnutou ocelovou trubku.
„To bude vena cava superior, následně hemothorax, kolaps plíce a oběhový selhání.“
„Já vím. Proto jsem volala chirurga a ne instalatéra.“
„Tak fajn,“ přešel její jízlivou poznámku. „Uděláme torakotomii. Abbottová, objednejte sál. Udělám to nejnutnější a zbytek se dodělá nahoře.“
Do tří minut měl otevřený hrudní koš a Grangerová vyměnila klasický defibrilátor za vnitřní elektrody. Mezi jednotlivými šoky teď prováděla přímou kardiomasáž.
„Do hajzlu, ta žíla je na hadry. Bude to chtít kompletní náhradu. Grangerová, serte na masáž a pojďte mi asistovat. Foleyův katétr, zkrátit na dvanáct centimetrů.“
„Vytvoříte umělou cévu?“
„Přesně tak. A pak se budeme modlit, aby vydržela až na sál.“
Během peti minut už finišoval.
„Zástava,“ ohlásila Abbottová a tázavě se po nich podívala.
„Momentíček,“ zamumlal Black, který bleskově sešíval poslední milimetry cévní stěny. „Dobrý, mám to! Nahodíme ji.“
„Miligram adrenalinu a nabít na 30,“ zaúkolovala sestru Hermiona.
Hannah vstříkla do ventilu infúzní kanyly obsah ampulky s adrenalinem a nabila defibrilátor na 30 joulů. Hermiona přiložila k srdečnímu svalu vnitřní elektrody a vyslala do něj impuls.
Na monitoru se ubíhající čára krátce zvlnila, než se znovu stala přímkou.
„Jedeme znovu. Nabít na 40.“
Hannah přístroj dobila do požadované hodnoty a dala Hermioně znamení, že výboj je připraven.
„Ustupte, pal!“
Srdce se chytilo a začalo bít v sinusovém rytmu. Sirius sledoval průtok provizorní horní dutou žílou, který k jeho příjemnému překvapení bezchybně fungoval.
„Tak to byla zatraceně dobrá práce,“ ocenila jeho výkon Grangerová a konečně se vrhla na intubaci. „40 miligramů etomidátu, 60 miligramů suxamethonia a tracheální tubus 9.“
„Díky, Siriusi, přebírám si ji,“ zazněl za Blackovými zády dunivý hlas Alastora Moodyho, který se v chirurgickém obleku sunul k lůžku. „U všech zauzlovaných střev, tohle chtělo pořádný koule!“ okomentoval jeho osobitou metodu zajištění krevního oběhu. „Smekám. Jak jste na tom s intubací, Grangerová?“
„Už jsem tam,“ zahlásila Hermiona, poslechem nad bránicí ověřila správné umístění tracheální rourky a utěsnění manžety, připojila trubici k ventilátoru a nastavila proud kyslíkové inhalační směsi na 4 litry za minutu.
„Tlak 60/40, tep 100. Na stojanu dvě jednotky 0- a fýzák. Můžete jet.“
Přicvakla k postranici lůžka kartu a pomohla sestře Abbottové vytlačit pacientku na chodbu.
„Všechno ostatní už provedeme nahoře, díky,“ zahučel Moody a přivolal výtah.
„Doktore Blacku, kolabuje nám tu částečná amputace nohy!“ zakřičela Denisa Creeveyová a gestem Siriuse popoháněla do dveří vedlejší vyšetřovny.
Sirius, který po odchodu doktora Moodyho zůstal na malý okamžik stát v zakrváceném mudúru uprostřed chodby a snažil se nemyslet na to, co ho teď čeká, když nedostal možnost pokračovat na sál, se rychle vzpamatoval a vystartoval za Creeveyovou jako kůň, jemuž popustili uzdu. O to silnější byl šok, když ho čísi mohutné ruce zezadu popadly za ramena, zbrzdily jej a přirazily ke stěně.
„To stačí!“ zafuněl mu do ucha inspektor Malloney. Nesnesitelný vanilkový odér Siriuse opět udeřil do nosu. „Vy jdete okamžitě se mnou.“
„Doktore Blacku?“ Denisa se na scénu před sebou dívala absolutně nechápavě, zatímco po očku sledovala dění za dveřmi čtvrté vyšetřovny, kde se právě mladý Potter snažil podvázat chlístající stehenní tepnu.
„Doktor Black už tady dnes skončil,“ vyplivl zlostně Malloney, o krok ustoupil a naznačil konstáblům, aby Siriusovi nasadili pouta. „Je zadržen pro neodkladný policejní výslech.“
„Neodkladný?“ zdvihla Denisa ironicky obočí. „Neodkladná je ta femorálka, co nám právě vymalovala vyšetřovnu na červeno!“
„Co se děje?“ chtěla vedět Hermiona, která celému extempore také nevěřícně přihlížela. „O co vám sakra jde?“
„Doktor Black je –“
Než stačil dokončit, doktor Black se jako had vykroutil oběma policistům a vyrazil za Denisou. Uniformovaní muži však byli rychlejší. Zastavili ho ještě přede dveřmi, skolili k zemi a spoutali.
„– chtěl jsem říci zadržen pro potřeby vyšetřování vraždy, ale teď především za jeho maření. Odveďte ho!“ houkl na své podřízené.
„Nemůžete ho odsud odvést!“ zvýšila hlas Hermiona. „Je to chirurg! Potřebujeme ho tady! Copak nevidíte ten masakr? Vždyť je tu zapotřebí každá ruka!“
„Lituji, doktorko Grangerová, ale já mám příkaz vrchního komisaře a ten hodlám splnit.“
Přelétl všechny zaskočené přihlížející studeným pohledem a vykročil za svými lidmi. Cestou lhostejně míjel hromádky cizího utrpení roztroušené po chodbách urgentního příjmu.

Vazební cela v suterénu policejní stanice byla přesně tak nepohodlná a nepřívětivá, jak se nám ji obvykle snaží vylíčit autoři detektivních románů.
Sirius seděl na tvrdé, dřevěné lavici, zíral do špinavé podlahy a přemýšlel. Hlavně o tom, jestli by něco změnil, kdyby k tomu dostal příležitost. A taky o tom, co asi poví Severus, až se na něj Malloney obrátí, a tím, že se na něj obrátí, si byl stejně jistý jako svou vinou.
V zámku zachrastily klíče a mříž se otevřela.
„Vstávejte,“ poručil strážný nevlídně a gestem Siriusovi naznačil, že má opustit celu.
„Na propuštění je trochu brzo,“ zhodnotil Sirius, vstal a vyšel na chodbu. „Další výslech?“
„Radím vám, abyste mlčel. Běžte.“ Lehkým šťouchnutím ho postrčil kupředu.
Když došli k vrátnici v přízemí, strážný mu sundal želízka a beze slova ukázal na pult, kam už mladá uniformovaná žena vykládala z plastikového boxu jeho osobní věci.
„Peněženka s částkou 28 liber a 10 pencí, náramkové hodinky značky Omega, mobilní telefon, klíče, svazek paklíčů, krabička prezervativů a řetízek s křížkem. Tady mi to podepište a můžete jít.“
„A to je všechno?“ podivil se upřímně Black. „Mám to podepsat krví?“
Policistka mu věnovala dlouhý odměřený pohled, načež zabodla ukazovák do kolonky pro podpis a zvedla obočí. Sirius sebral z pultu erární propisku a podškrábnul se, aniž by cokoli četl. Pak si nasadil hodinky a všechny věci vrazil do kapes bundy.
„Paní Malfoyová za vás složila kauci ve výši 5 000 liber,“ informoval ho detektiv Malloney, který se tiše objevil za jeho zády. „Jste podmínečně propuštěn. Pokud ale v následujících šesti měsících provedete jakoukoli lumpárnu, zamíříte rovnou do báně. Je to jasné?“
„Malfoyová? Myslíte Narcissu Malfoyovou?“
„Vy jich znáte víc? Padejte už odsud, než si to rozmyslím a nechám vás tu do rána.“
Black nepotřeboval dvakrát pobízet. Kývl na znamení, že rozuměl, a prošel otáčecími dveřmi na ulici. Tam ho okamžitě zasáhla do obličeje sprška studené dešťové vody. Přetáhl si límec bundy přes hlavu a vyrazil k nejbližší stanici podzemky.
Když přebíhal silnici a uslyšel troubení klaksonu, automaticky zvedl prostředníček a utíkal dál.
„Zastav, ty pako!“ zaječel ženský hlas, tlumený hučením deště a ruchem dopravy.
Sirius zůstal stát uprostřed chodníku, otočil se a ve staženém okýnku černého Mini Cooperu zpozoroval známou tvář Narcissy Malfoyové.
„Nasedni,“ přikázala stroze a znovu okýnko zatáhla.
Black oběhl auto a posadil se na sedadlo spolujezdce. Narcissa na nic nečekala a okamžitě se zařadila do kolony pomalu jedoucích vozidel.
„Páni. Nejdřív za mě zaplatíš kauci a pak mi ještě zajistíš odvoz? Čím jsem si zasloužil tvou nenadálou pozornost?“
„Nedělám to pro tebe.“ Soustředěně sledovala provoz a na Siriuse se ani nepodívala.
„Ne? A pro koho teda?“
„Pro Severuse. Dlužím mu laskavost.“
„Nepovídej! Severus Snape využil tvojí laskavosti k tomu, aby mě vytáhl z vězení? Dnešek je ve znamení nekončících překvapení.“
„Připadalo mu nevhodné jednat v této záležitosti svým jménem, a tak mi zavolal.“
„Chytrej kluk. Vždycky jsem to o něm říkal. Teda pokud jsem o něm zrovna neříkal, že je idiot nebo poděs. Takže kam jedeme? K tobě nebo ke mně? Já mám sice doma bordel, ale taky láhev moc dobrýho šampusu. Mohli bysme oslavit to nečekaný shledání.“
„Nezdá se ti, že jsi až moc sebejistý na to, odkud jsi zrovna vylezl?“ setřela ho a na semaforech zastavila, takže mu konečně mohla věnovat povýšený pohled diamantově ledových očí. „Prý jsi zabil chlapa.“
„Nebyl to chlap. Byl to vyšinutej prasák, kterýho by v rámci nápravnýho programu nejspíš vykastrovali a podtrhli tak skutečnost, že není chlap. Ale jo, v zásadě máš pravdu. Rozdrtil jsem mu krk.“
„Bože.“ V jejím výrazu se mísilo znechucení s perverzní fascinací. „Ty jsi ještě šílenější než kdy dřív.“
„Tak samozřejmě. Notorik, šašek a rváč, černá ovce rodiny. Ale mám i svoje světlý stránky. Provedu apendektomii poslepu, sešiju roztrženou karotidu za 80 sekund a prej hezky líbám.“
Narcisse zacukaly koutky. Jen tak tak se udržela, aby své pobavení nedala najevo.
„Slepák už nemám. A co se týče těch dalších dvou věcí, absolutně netuším, k čemu by mi mohly být.“
„Slibuju, že jestli ti někdy někdo přeřízne krční tepnu a já budu u toho, neumřeš. A co se týče tý poslední věci...“
Cítila, že ji upřeně pozoruje. Ze všech sil se snažila odolat nutkání opětovat jeho pohled, ale nakonec to nevydržela a podívala se na něj. Měl ve tváři šibalský úsměv a v očích plamen.
„...jedeme ke mně?“