25. Neduhy a zotavení

Přicházím k sobě a nepřipadám si jako ve snách. Nade mnou se sklání otec a tváří se jakoby právě spolkl ještěrku. Kolem je vůbec nějak moc lidí a z kakofonie jejich hlasů mě zvoní v uších.
Hádají se co za chorobu mne postihlo, a - zdá se, že to zvonění v uších je asi z něčeho jiného. Když si vzpomenu, co jsem naposled prováděl, tak můžu jen doufat, že se neprojeví ještě něco horšího...
A víte všichni co? Já si ještě zdřímnu.
Je asi další večer. Popravdě, nedokážu určit kolik času uplynulo. Přes den mne neustále někdo budil a cpal to mne jídlo, vodu a nejhorší ze všeho, nějakou odpornou asi bylinkovou směs, no hnus odpornej, po kterém se mi chtělo - a v jednom případě nejenom chtělo - zvracet.
Kdyby mne nechali v klidu spát, pomohlo by mi to o dost více.
V jednu takovou chvíli jsem spatřil i Dhurbase, vypadal poměrně čile.
Teď bych se ale rád dostal do obrazu. Chůva klimbá, ale z její paměti bych vyčetl jen minimum, tak snad je v domě otec...
V tu chvíli do místnosti vstoupil Dhurbas, usmál se na čerstvě z polospánku vytrženou chůvu: "Dojdi si klidně pro něco k jídlu, anebo k pití, já tu rád budu chvíli dohlížet na naše zlatíčko."
Musím uznat, že je umění něco vyslovit tak nevinně a mile, aby to zároveň vyznělo jako nezpochybnitelný příkaz.
Mezitím, než se Mruni vypotácela z místnosti jsem si všiml, že si pan děd pořídil nový talisman, k čemupak asi bude? Hádám poprvé - k blokování telepatie?
"Chvíli jsem si přál aby ses už neprobrala, ale zdá se, že by to synovi i snaše způsobilo příliš bolesti."
"Tak to dík, " skřehotám, zatímco se snažím posadit do alespoň trochu důstojnější polohy."
"Zatím moc neděkuj. Tvoje práce mi pomohla utýct hrobu, to se ti musí nechat, ale to jen dokazuje, že si zatraceně nebezpečná potvora a tudíž hrozba, kterou by bylo nejlíp odstranit. Máš štěstí, že mi už nějakou tu dobu není dvacet, a že díky tvýmu upozornění se mi podařilo ušetřit tuhle rodinu před pachem krchova."
"Jsem rád, že jsem se nespletl, alespoň v tom, že ten problém dokážeš vyřešit."
"Není to vyřešený. To bude na delší práci. Nebezpečí zmizelo jen prozatím. Nezkoušej do toho šťourat."
"Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Dnes je to osm dní. Rodina si myslí, že mi pomohla nějaká ta nová směs bylin. Včera je napadlo zkusit to dát i tobě. Dá se čekat, že to odteď bude domácí všelék."
"Zatraceně!"
"Chůva se pomalu vrací, tak odpočívej, zítra si musíme vážně promluvit."
Koukám s pootevřenou pusou jak se ve dveřích vystřídali a přitom si uvědomuju, že je to poprvé co mne Mruni vidí sedět...