23. Pomocná ruka

Mapy se zelenily, pomalu, ale jistě.
Aspoň v některých částech. Hlavně jižně od Obanu.
Ten kraťoučký přívoz na ostrov Luing přivezl pár Angličanů vracejících se z dovolené. Mohli potvrdit, že se nic divného neděje, tedy spíš, sami byli překvapeni, že se něco divného děje.
Ostatní z blízkých ostrůvků byly neobydlené, nemělo smysl shánět loď a snažit se zjišťovat, jaká je v místě situace. Nikoho to nezajímalo. Ke zkoumání byly důležitější komunikace.
A816, aby bylo jasno. Úrodné louky v okolí Kilmelfordu a Kintrawu. Kilmartin, tam se přece dá něco pěstovat!
Jenže Kilmartin se neozýval. Ardfern je v pořádku a celý přilehlý poloostrov. Místo, kde se hospodařilo po staletí. Už jen ten Kilmartin...
Hlídka se ozvala z křižovatky s B840. Kousek před Kilmartinem.
„Je tam nějak mrtvo,“ zazněl se slabý hlas z rádia.
A Kilmartin se neozýval.
Za to se ale z vysílačky ozvalo něco jiného.
Série výstřelů.
MacKay se napřímil. Srážku s protivníkem dříve nebo později čekal, ale přesto ho překvapila.
Střelba ale netrvala dlouho.
„Cíle zneškodněny,“ pokračovala vysílačka. „Dva tero... civi... zombie... no prostě dva cíle. Naprosto nekoordinovaný útok, nulový pud sebezáchovy, objevili se zničehonic. Asi se schovávali v křoví.“
„Nejezděte do Kilmartinu. Vezměte to kolem Loch Awe, Ford i Cladich jsou zelené, zajistíte spojnici...“
„Potvrzuju. Jen... no, nic, potvrzuju. Aspoň už víme, na co si dávat pozor.“
Asi to moc dobře nevěděli.
To bylo jejich poslední hlášení.
Silnice mezi odbočkou a malou vesničkou Ford získala červenou barvu.
Nejsevernější tým se taky přestal ozývat. Jejich poslední hlášení se ozvalo s Achnasheenu, s podezřením na nebezpečné území na východ. Jeli na západ a další hlášení měli podat z Kinlochewe.
Které mělo otazník.
Hlášení nepodali, na vysílání nikdo neodpovídal a čím víc ubíhal čas, tím méně bylo pravděpodobné, že se jedná jen o radiový stín.
Otazník u Kinlochlewe se váhavě změnil v červenou.
Hranice se vyjasňovala.
Zprávy z Drumnadrochitu byly... povzbudivé. Asi.
Pokousaná osoba ani po několika dnech nejeví tendence měnit se v nějakou pitomou zombie. Teorie o nákaze přenášené kousnutím tedy přestává být pravděpodobná.
Úleva.
Na druhou stranu je zdokumentováno se zpožděním propuknuvší šílenství u člověka, který byl na určitém, řekněme hraničním, území delší dobu.
Co je přesně hraniční území, co je přesně delší doba, to se bude muset zjistit. Místní tým je v karanténě a mimo službu, takže to bude chvíli trvat. Ale mají další pevný bod.
Plyn. Jako by to byla otrava plynem.
V místě, kde je vypuštěný přímo, lidé zešílí, podléhají agresivitě a napadají ostatní. Potom (asi?) umírají.
Nebo třeba taky ne.
V místě, kam se ho dostane menší množství, se jeho vliv může projevit až po delší době. A to rozhraní asi nebude příliš velké, protože jinak už by se ozývaly zprávy o šílenství v dříve zelených bodech...
Následovala živá aktivita obvolávání strategicky umístěných lokací, ale všechny se bez problémů ohlásily.
Hranice se rýsují, to je dobře. Dva týmy ze čtyř se ale odmlčely, to je špatně. Nemůžou takhle snadno přicházet o zdroje.
Třetí tým čeká třídenní karanténa, negativní účinky se prý projevily do čtyřiadvaceti hodin; dva dny by asi stačily, ale tak pro jistotu...
Což jako aktivní ponechává jedinou skupinu.
Tým Glen Coe.

Silnice byla prázdná široko daleko. Z protisměru žádný provoz; koneckonců, provoz tu byl nedoporučený. Jejich směrem taky nikdo nejel.
Rannoch Moor se otevřelo v širokých výhledech, neskutečná rašelinná pustina, tak fotogenická. Skvělý asfaltový povrch sváděl k vysoké rychlosti.
Řidič nepodlehl.
Auto se takřka plížilo stabilní třicítkou.
Zastávka na parkovišti s výhledem na Podkovu neukázala nic zvláštního. Silnice byla přehledná daleko dopředu, a stále prázdná. Žádná havárie... Je skutečně možné, že se bezpečně dostanou až k Bridge of Orchy?
Roy se cítil trochu jako pokusná myš. Něco ho zepředu varovalo, ale zároveň ho poháněl jasný cíl.
Do Edinburghu se dostanu.
Z kopce, přes most, do kopečka, řidič zpomaluje na patnáct, skoro, jako by něco čekal.
A něco skutečně objevil.
Bridge of Orchy.
Známý hotel u hlavní silnice, pár domečků a železniční stanice, vlak nevidět. A před hotelem - lidi.
Čas na zastávku.
Po pravdě řečeno se místním lidem podstatně ulevilo, když jim bylo potvrzeno bezpečné spojení se severem. Sice to nebyl jejich hlavní směr zájmu; proč jezdit do té pustiny, ale pořád to bylo mnohem lepší než být odříznutý od světa úplně a sedět na místě, jen několik místních, pár turistů.... a blízký Tyndrum, jak hlídka zjistila. Zákaz, nezákaz, Tyndrum je jen deset mil, co by kamenem dohodil a zbytek došel. A taky došel, pár lidí po West Highland Way.
Hlídka je musela minout někde mezi tímhle místem a svým včerejším noclehem.
Dál na jih se tedy vydávali s radostnější náladou.
V Tyndrumu jim mohli potvrdit bezpečné spojení na Crianlarich.
Šlo to lépe a rychleji než doufali. Vždyť se původně měli zastavit na úrovni Glen Coe!
Na kruhovém objezdu před Crianlarichem opustili hlavní silnici a zamířili do města. Jestli to takhle půjde dál, budou večer v Glasgow!
Tedy... hlídka. Protože Roy míří na západ.
Callander je zelený, ale z Glasgow se do Edinburghu nedostane.
Z Callanderu možná taky ne, ale naděje umírá poslední.
Ještě zjistit co nejvíce informací, než se odpojí... kde jinde než v obchodě.
Zdálo se, že pro dnešek je dobrých zpráv konec. Z jihu sem od nedělního odpoledne nikdo nezamířil; kromě toho páru co žije na blízké farmě. Pravda, pak je několik mil zase jen pustina, byť idylická, než začne Inverarnan.
Který je pravděpodobně červený.
Bylo brzké odpoledne, takže padlo rozhodnutí pro zbytek dne.
Hlídka se přesune právě k oné farmě na jihu, poptá se po více informacích, jsou-li, a další den bude pokračovat, doslova krokem.
„... a já se teda vydám na západ,“ prohlásil Roy. „Nevíte, jestli bych si tady někde mohl půjčit auto? Povolení mám.“
Je to divná doba, když na zapůjčení auta nebo jeho dotankování potřebujete zvláštní povolení.
„A kamže to míříš?“
I policisté chodí na nákup? Moc práce tu nemají...
„Callander. Teda, zatím. Mám se dostat do Callanderu.“
Uniformovanému mladíkovi zaplál zrak. Momentálně mohl buď vysedávat na služebně a poslouchat starší kolegy, jak si vyprávějí příhody z rybaření a zatím se nudit, dokud nebude oficiálně otevřený nějaký další úsek (ale pořádný, koho zajímá Vysočina), chodit jim na nákup nebo vypomáhat místním starším dámám.
„Že bych tě tam hodil?“
„Jo, Karlík tě tam hodí. On je to šikovnej kluk a dobře řídí, že jo Karlíku.“
Naděje je všude, když jí trochu pomůžete.
„To bych moc rád,“ řekl Roy upřímně.
A poveze se v policejním autě. S Karlíkem.
Vlastně ne.
„Říkej mi Carl,“ poprosil ho mladík, jen jak vyšli ze dveří.
Být policistou v městečku, kde jste vyrůstali, a kde si vás budou nadosmrti pamatovat jako to děcko v punčocháčkách, holinkách a s nudlí u nosu, není lehké.
„Dobře, Carle. Já jsem Roy.“
Nechtěl by ses podívat až do Edinburghu? neřekl. Na takové pokušení bude ještě času dost.