20. Hrůza na blatech

„Myšáci, ušáci, poškoláci, škrabáci,“ vyčouhlí mládenci se vynořili z oparu a hulákali posměšnou odrhovačku. Jeden chytil Haničku za copánek, druhý se postavil před kluka a rozpřáhl paže.
„Dej Bůh dobrý den! A mějte na paměti, že Bůh trestá hříšníky a lakomce!“
„Není dovoleno pokračovat v cestě domů bez výkupného! Navalte, co máte nejradši! Nebo to řekneme Mamie.“
„Jsou pitomí,“ pošeptala Hanka Timovi a otočila se ke klukům čelem. „Vy jste po škole asi nikdy nebyli, že ne!“
„Koukej na prcka, jak si troufá,“ Artie shlédnul na holčičku. „Jasně že nebyli. My jsme totiž bojovníci, kteří si vědí vždycky rady a z každého průšvihu se vykroutíme.“
Zvedla bradu.
„Miss nám náhodou vyprávěla o dvou strašpytlech, co trčeli po škole dobrovolně. Vždycky, když padala mlha, tak škemrali, jestli nemůžou zůstat s ní a když byla od rána, tak nepřišli do školy vůbec.“
„A maminka jim pak musela psát omluvenky.“
„Prý už je to pár let.“
„A byla to dvojčata!“
„Kluci.“
„Fakt hrdinové! Dneska už se nebojíte?“
Jack se přestal usmívat: „Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“
„Na blatech je mlha živá,“ přidal se Artie. Hlas se mu trochu třásl.
„Píská. Funí. Dusí.“
„Nebo se neslyšně připlíží. Jen ji cítíte. Může vás proměnit.“
„V cokoliv strašlivého. Narostou vám drápy. Z tesáků bude kapat cizí krev. Děsně to bolí a už nikdy nenajdete cestu domů. Pohltí vás.“
Tim se scvrknul. Očima ostražitě bloudil po vřesovišti a nenápadně se sunul k Hance.
Pořád ještě bylo vidět na pár metrů, ale vzduch rychle houstnul.
Holčička ani nemrkla, jen rozpřáhla ruce. Pravou tlapkou čapla Tima, druhou k sobě přitáhla za košili Jackieho.
„Když jsem s vámi, tak vám neublíží. Já ji znám. Ona není zlá. Jen smutná.“