19. Přepětí

Běžel.
Kolem něj se míhaly rozkvetlé stromy, pod nohama ubíhala hladká asfaltová cesta.
Do očí mu svítilo slunce a jeho paprsky zahřívaly už tak rozpálenou tvář. Jediné ochlazení poskytovalo vzácné zachvění vzduchu, když ulicí projelo auto. Ve vnitřním Londýně panovalo nezvyklé bezvětří.
Tep 160 souzněl s rytmem Tiëstova Adagia for strings, které v ergonomicky tvarovaných peckách dokonale přehlušovalo všechny okolní zvuky i namáhavý dech.
Chytré hodinky, které si před nedávnem pořídil vlastně jen kvůli běhání, zavibrovaly. Podíval se na displej.
10 000 m
1 hod. 29 min. 17 sec.
Věděl, že by měl zastavit a občerstvit se, ale nechtělo se mu. Tempo mu vyhovovalo, nechtěl z toho rytmu vypadnout. Ještě ne…
Bolest ve svalech byla příjemná. Jako drobné kapičky horkého vosku na kůži. Nárazové píchání v podžebří eliminoval sérií dlouhých výdechů, pálení na hrudi už nevnímal. Stejně jako ozvěny myšlenek, drásavých a černých jako pekelná jáma, které se ho zmocňovaly celou cestu z nemocnice domů.
Běžel…

„Děkuju, že jsi mě doprovodila,“ řekla Denisa, když se Susan vylezly z domu na ulici zalitou zapadajícím sluncem a zamířily ke stanici podzemky.
„Rádo se stalo. Ten byt je peckovej. A pro vás dvě úplně ideální.“
„Nevím, jak pro Lunu, ale pro mě jednoznačně. Už plánuju vybavení obýváku a to ještě nemám ani podepsanou smlouvu.“
„Já se ti nedivím. Bydlet takovou dobu v hotelu, tak jsem zralá na prášky. Ne že bychom měli s Nevillem problémy, ale nedovedu si představit, že po práci trávíme všechen čas v jedné jediné místnosti. Jsem ráda, když se občas zavře v tom svém skleníku a půl dne nevyleze.“
Denisa po té poznámce vypadala poněkud sklesle. Susan to zaregistrovala.
„Hmm… Poslyš, co kdybychom se ještě prošly a koupily si kebab? Připadá mi, že potřebuješ pokec a společnost.“
„To je moc fajn nápad,“ souhlasila Denisa.
Zavěsily se do sebe a vyrazily směrem k nábřeží.

Běžel.
Po dvou kilometrech kolem tržnice v Camdenu zamířil podél železniční trati směrem k řece.
Držel tempo. A nemusel se ani moc snažit. Jeho tělo vykonávalo pohyby zcela automaticky, nepřemýšlel nad dýcháním. Po dvou hodinách už si svoji fyzickou schránku ani neuvědomoval. Dostal se do běžeckého transu, proměnil se ve spalovací motor, bez myšlenek, bez vědomí něčeho tak složitého jako emoce. Splýval se vzduchem, s nebem i se zemí, prostupovala ho jiskřivá kinetická energie, oslnivé světlo, zvuk hudby a vůně slaného potu.
Hodinky zahlásily, že právě uběhl 15 kilometrů, když dorazil k nábřeží.
Zastavil.
Ale jen na okamžik, aby z lehkého běžeckého batohu vytáhl litrovou láhev s iontovým nápojem a naklopil ji do sebe. Pak mírným poklusem pokračoval dál. Vedle líně protékající Temže, temně hnědé a páchnoucí jen o trochu méně než před sto padesáti lety, když do ní proudily všechny odpady průmyslového velkoměsta.
Pomalu zvolňoval. Z poklusu se stávala svižná chůze. Začínal přicházet k sobě. Zrak zaostřoval, k vědomí pronikaly tělesné vjemy. Cítil chlad mokrého trička, horkost naběhlých svalů, křeč v čelistech, brnění na patře, škrábání v krku.
Zastavil, aby se protáhl.
Několik metrů před sebou, u stánku s kebabem uviděl Denisu a Susan. Něčemu se smály. Blonďaté a zrzavé vlasy povlávaly ve větru, který foukal od řeky.
Denisa si ho všimla jako první. Zamávala mu a zatahala Susan za rukáv svetru.
Oběma věnoval zdvořilý úsměv a pokračoval v protahování.
„Edwarde! Dobrý večer!“
Pokýval na znamení, že je registruje. Promluvit zatím nedokázal. Mysl se probouzela pomalu a neochotně. Logos bylo něco příliš hluboko pohřbeného, zapomenutého a vybledlého.
„Netušila jsem, že taky chodíte běhat!“ zasmála se zvonivě Susan a ukousla ze svého kebabu.
Vůně jídla ho dráždila. Celé odpoledne nejedl. Najednou si palčivě uvědomoval hlad a nízkou hladinu glykémie. A taky touhu po sexu. Logos. Potřeboval se co nejdřív dostat z téhle primitivní úrovně do intelektuálnějšího nastavení.
Uvolnil cestu myšlenkám a začal je formulovat do slov.
„Nepředpokládal jsem, že tu narazím na známé tváře.“
„Byla jsem kousek odsud na prohlídce nového bytu. Jestli potřebujete být sám, nebudeme vás obtěžovat,“ řekla Denisa, rozpačitě se usmála a chtěla taktně vyklidit pole, když ji cosi zarazilo. Zůstala zírat na Edwardův obličej. Pak očima sjela k tričku. „Krvácíte.“
Význam toho slova k němu dolehl se značným zpožděním. A to, co se děje, pochopil teprve, když k němu Denisa přistoupila, dotkla se jeho tváře a přidržela mu kapesník u nosu.
„Díky,“ zamumlal a opřel se o kamennou zídku za sebou.

Pitevnou se rozléhal Lunin monotónní, jakoby nezúčastněný hlas. Právě diktovala do záznamového zařízení své závěry.
„Příčinou smrti shledávám nedostatečnou funkci jater a jejich neschopnost odbourat množství paracetamolu nahromaděné během jeho dlouhodobého nadužívání. Vzhledem k vysokým hodnotám AST je zároveň prokazatelné, že u pacienta docházelo ke kombinované konzumaci léků a alkoholu. Ze strany lékařů nemocnice St. Phoenix nedošlo k žádnému pochybení… Myslím, že by se v tomto případě hodila parafráze známého úsloví: Tak dlouho se chodí s kocovinou pro Paralen, až se játra rozpadnou.“
Když do těla vrátila poslední orgán, sešila ypsilonový řez, zakryla muže plachtou a odešla ze sebe shodit potřísněný pracovní oblek.
„Dobrý večer, doktorko Lovegoodová,“ pozdravil ji profesor Diggle. „Dáte si se mnou šálek kávy?“
„Velice ráda,“ souhlasila usměvavě, konečně po celém dni uvolnila vlasy ze zajetí fialové gumičky s motýlkem a nechala je spadnout na ramena.
„Mám tu jen filtrák,“ omluvil se Diggle, když jí naléval kávu do šálku. „Ale je poctivý a horký. Přesně, jak ho mám rád.“
„Díky, profesore. Máte něco na srdci?“
Posadili se k úřednímu stolu v rohu pitevny. Diggle usrkl a spokojeně zamlaskal. Luna si spíše jen ohřívala dlaně o hrnek.
„Pamatuji si vaše studium. Byla jste jednou z nejlepších, která se o náš obor zajímala. Pamatuji i na vaši praxi. Neštítila jste se ničeho, co přistálo na stole. Je to už dlouhá doba, ale kupodivu mám v paměti i všechny vaše odpovědi na zkušební otázky.“
„Byl jste u státnic ten nejostřejší skalpel. Šel jste až na dřeň.“
„Jak říkával profesor Borage, budiž mu země lehká, nešikovný maso musí pryč,“ zachechtal se Diggle a hned nato zase zvážněl. „Ztratila jste nejméně z celé skupiny.“
„Skrývá se za vaší chválou konkrétní sdělení?“
„Chci vám nabídnout, abyste po mně převzala primariát.“
Luna se necítila překvapeně, rozpačitě ani nejistě. Věděla, že tenhle okamžik dříve či později přijde. Byla si dobře vědoma svých kvalit, stejně jako naléhavé touhy starého Dedaluse odejít na zasloužený odpočinek.
„Můžete se mnou počítat, pane profesore. Postarám se o vaše oddělení, jak nejlépe budu umět.“
„Nepochybuji. Kromě fenomenálních znalostí, silného žaludku a mistrovské zručnosti totiž máte něco, co spousta patologů postrádá.“
„Odolnost vůči chladu?“
„Duši. Máte krásnou, čistou duši, Luno.“
„Děkuji vám, pane profesore,“ řekla a pocítila rozpaky.
„Teď už můžu s klidným svědomím odejít. Výpověď jsem panu řediteli doručil dopoledne, je schválena společně s vaším jmenováním.“
Luna pozvedla obočí.
Dedalus uličnicky zamrkal.
„Věděl jsem, že přijmete. Stejně jako vy jste věděla, že vám to nabídnu. Jak by řekl profesor Borage, některý věci jsou jasný jak nasvícenej albín.“

Sirius seděl na záchodě a listoval časopisem, když z kuchyně zaslechl vyzvánění telefonu.
(A ano, slyšel ho jen proto, že si zase nechal otevřené dveře.) Mrknul na hodinky. 20:03. To by mohl být Edward. Určitě si po práci zašel na skleničku s Harrym a teď se chce zeptat, jestli je doma cokoli, co by se dalo považovat za večeři, poněvadž rezolutně odmítl konzumovat něco tak ohavného jako octové chipsy nebo uzené mandle.
Stejně to nestihl vzít. Než tam dorazil, telefon ztichnul. Rozsvítil displej.
20:04 POHOTOVOST
1 nepřijatý hovor
vyzvánělo 46 sec.
Zamračil se. Z pohotovosti mu nikdy nevolali na soukromé číslo. Vždy jen na pager, a to pouze v případě, že byl ve službě.
Zavolal zpátky.
„Ahoj, tati,“ ozvala se mu do ucha Stella.
„Ahoj. Co se děje?“
„Edward je u nás.“
„Super. Kdy přijde domů?“
„No dneska určitě ne. Leží na pětce a do žíly mu kape Exacyl.“
„Cože? To mu někdo v hospodě rozbil hubu?“
„Ne. Prej si byl zaběhat.“
Až nyní, když kmitnul očima do předsíně a uviděl tam na věšáku brašnu, si Sirius uvědomil, že Edward už doma byl. Nejspíš dorazil z práce dřív než on a zase odešel. Bez vzkazu. Možná předpokládal, že bude brzy zpátky. Nebo si myslel, že to Siriusovi dojde, protože z botníku zmizely běžecké tenisky. Nedošlo. Ani to nezaznamenal.
„Co se mu stalo?“
„Nic. Žádnej úraz, jen krvácení z nosu, ale nešlo zastavit. Asi dvacet minut.“
„Dobře. Jedu.“
Zavěsil a začal hledat klíčky od motorky. Vtom se telefon v jeho ruce rozezvonil znovu.
„Jo? Co je?“
„Tati, nestačila jsem ti vyřídit vzkaz.“
„Jakej vzkaz sakra?“
„Od Eda. Máš mu vzít nabíječku na telefon.“
Znovu zavěsil, nahodil bundu, vyběhl do patra, vytrhl nabíjecí kabel ze zásuvky u postele a během deseti minut byl před hlavním vchodem do nemocnice.
Ani se neobtěžoval hlásit na recepci. Proběhl kolem a vletěl rovnou na pátou vyšetřovnu.
„Tebe neučili klepat?“ zpražil ho pohledem Edward, který stál vedle lůžka a snažil se vymočit do bažanta. „Zavři hergot ty dveře!“
„Promiň,“ omluvil se Sirius trochu sípavě a zabouchl. Ještě stále popadal dech, jak celou dobu pospíchal. „To si nemůžeš normálně dojít na hajzl?“
„Ne,“ ucedil kysele Edward a vylil nádobu do umyvadla. „Mám přísně zakázáno se odsud hnout.“
„A odkdy tak striktně dbáš na příkazy doktorů?“
„To nebyl příkaz doktora, ale vrchní sestry.“
„Aha, tak to je potom jiná!“
Sirius mu pomohl zpátky na lůžko a přitom si ho poprvé pořádně prohlédl. V obou nosních dírkách měl zaschlou krev. Stopy po krvácení neslo i týdenní strniště, výstřih nemocniční košile a pravé předloktí. Pod očima měl tmavé kruhy a obličej bledší než obvykle. Ten kontrast působil až burtonovsky morbidně.
„Co se vlastně stalo?“
Vytáhl ze šuplíku pracovní linky gázu, namočil ji ve vlažné vodě a vrátil se k němu, aby ho umyl.
„Neměl jsem u sebe brašnu, to se stalo. Kdybych ji měl, zastavil bych si to sám a Denisa by mi nemusela volat sanitku.“
„Ty jsi byl běhat s Denisou Creeveyovou?“
„Ne. Potkal jsem ji v Camdenu u řeky. Byla se Susan na prohlídce bytu. Vypadá to, že bude konečně bydlet jako normální člověk.“
„Ty jsi doběhl až do Camdenu?“ Sirius strnul uprostřed pohybu a vytřeštil na něj oči. „Vždyť je to nějakých dvacet kiláků!“
„Patnáct.“
„Patnáct kiláků! No to mě poser na holý záda!“
„Obávám se, že na tuhle praktiku si budeš muset najít někoho jiného.“
„Řekl ti někdo, že jít si po šichtě zaběhat neznamená uběhnout maraton?“
„Maraton je skoro trojnásobek toho, co jsem uběhl. Dovol mi, abych tě ujistil, že tuto ambici jsem neměl. Po patnácti kilometrech už jsem jen vyklusával. Můj plán byl dojet domů autobusem.“
Sirius mu otřel z předloktí dlouhou šmouhu, opatrně se vyhnul zavedené kanyle, vyhodil vatu do koše a při té příležitosti se sklonil k věcem, které sestry z Edwarda svlékly při příjmu. Všechno bylo úplně zmáčené potem a krví. Rozepnul Edwardův batoh a vytáhl z něj chytré hodinky. Několika dotyky se proklikal k údajům o poslední běžecké trase.
„16 400 metrů. 2 hodiny, 1 minuta. Průměrné tempo 8,2 km/h. To standardně neběhají lidi tvojí věkový kategorie.“
„Beru to jako kompliment.“
„Průměrná tepovka 160 při distančním běhu? Já to vidím jako pokus o sebevraždu, zlato. Už jsi mluvil s Lockhartem?“
„Jdi se vycpat, Blacku. Donesl jsi mi nabíječku na telefon? Potřebuju zavolat –“
„Psychoterapeutovi?“
„Běž už do prdele!“ zařval Edward, celý se napjal a stiskl okraje lůžka, až mu na pažích naběhly žíly. „Jsem v pořádku! Nepotřebuju tvoji péči! Nic mi není!“
„To bych neřekl.“
Sirius ve tváři zbělal úplně stejně jako Edward. Natáhl se k traumatologickému sítu, sebral z něj dva tampony, vrazil je Edwardovi do nosu a zastavil tak obrovský příval krve, který se mu rozlil po košili až k rozkroku.
„Zkus se uklidnit, jo?“
Chirurgickou roušku vymáchal v ledové vodě, vyždímal a obklad přiložil na zátylek. Pak mu mírně předklonil hlavu a prsty silně stiskl kořen nosu.
„Kolik ti dali toho Exacylu?“
„2 gramy,“ zahuhlal Edward a vyprskl přitom krev na Siriusovu bundu.
„Do prdele. Tohle není dobrý.“
Sirius ho pustil, vrhl se k nástěnnému telefonu a rychlou předvolbou zavolal na své oddělení.
„Black. Pošlete dolů Jordana! Hned!“
Prohrabal šuplík s léky, připravil injekci terlipresinu a píchl ji Edwardovi do ramene. Prázdnou stříkačku odhodil na zem, rozmasíroval místo vpichu…
Tampony v Edwardově nose prosakovaly, krev mu z nich ukapávala do klína. Sirius je vyměnil za nové a šoupl mu do rukou emitku, protože viděl a slyšel, jak se začíná dávit.
„Nepolykej to. Nech to odtejkat.“
Edward pootevřel ústa a nechal proud krve volně vytékat do misky.
Sirius otevřel dveře na chodbu a zahulákal tak, že Stella na recepci nadskočila.
„Potřebuju sestru, jednotku plazmy a jednotku pozitivního áčka nebo negativní nuly!“
„Co se děje?“ doptávala se poplašeně Denisa, která od doby, co sem s Edwardem přijela, stále ještě neodešla domů a teď vběhla dovnitř s očima navrch hlavy. „Ježíši Kriste!“
Natáhla si rukavice a okamžitě začala Siriusovi asistovat, přičemž ji ani na vteřinu nenapadlo, že k tomu nemá žádné oprávnění, že je jen bývalou sestrou, které dávno propadla licence. Připojila Edwarda na monitor, nasadila mu oxymetr a poté, co Olga doručila konzervy z krevní banky, zavedla mu do levého předloktí transfúzní kanylu a na stojan pověsila nejprve plazmu a po ní negativní nulu.
Někdy v průběhu vpadnul na vyšetřovnu doktor Jordan a také nelenil. Prolistoval kartu, přelétl pohledem celou scénu, mlčky vyhodnotil veškeré informace a zatímco Sirius zkoušel zastavit krvácení ledováním a kompresí, on zvolil mnohem radikálnější přístup.
Nasadil si rukavice, roušku a ochranné brýle, přitáhl si blíž chirurgické síto a postavil se nad Edwardovu hlavu, kterou vzápětí zaklonil a opřel o lůžko. Z nosu mu vyndal oba tampony, požádal o odsávání, Satinského svorkou roztáhl pravou dírku, pomocí endoskopu se svítilnou prohlédl dutinu, kam až se dalo, a totéž provedl i na levé straně. Pak do obou dírek zasunul novou gázu.
„Otevřete pusu,“ přikázal stroze.
Bylo to poprvé, co promluvil, a Edwarda ani nenapadlo klást jakýkoli odpor.
„Sestro, odsávejte!“
Doktor Jordan si posvítil na krční mandle, horní měkké patro a nosohltan.
„Fajn. Tak jedeme na sál,“ oznámil. „Nádor v sinus frontalis, poškozenej cévní pletenec, rozsah útvaru zjistíme během operace, původ potvrdí histologie. Jestli jedete s náma, šéfe,“ obrátil se na Siriuse, „hádám, že byste se měl převlíknout.“