čtvrtek, 21. března 2019
Víte co opravdu z duše nesnáším? Nespolehlivost.
Už jako malá jsem se naučila spoléhat vesměs sama na sebe, protože kolem mě vládl totální chaos, nic nefungovalo, nic nebylo jisté, všechno se měnilo jako počasí, když se zrovna chystáte grilovat, zkrátka, co jsem si nezorganizovala nebo nepohlídala sama, to nevyšlo. A když v tomhle vyrůstáte a jste člověk, který potřebuje fungující vzorec, jste odkázaní sami na sebe.
Kdykoli si živě vybavím, jak se chystáme do zoo a máma na poslední chvíli hledá vhodné boty a nakonec nikam nejedeme, protože ona přece nepojede ve starých sandálech. Nebo jsme objednaní na kontrolu k zubaři a táta hystericky ječí do telefonu, že se na všechny zubaře světa může zvysoka vysrat, a to jen proto, že mu deset minut před odjezdem došlo, že má v tom samém termínu domluvenou obchodní schůzku.
Jestli jsme se večer společně sešli alespoň jednou týdně, byl to zázrak, poněvadž táta věčně trávil čas se svými pracovními partnery a když už byl výjimečně doma, máma toho okamžitě využila a vyrazila na diskotéku.
Pojem rodina je pro mě jakýmsi vágním označením skupiny příbuzných, kteří koexistují v rámci jedné domácnosti a pokud nechtějí skončit s nožem v břiše, musí se snažit nelézt ostatním příliš na nervy.
Jak to vlastně dělají všechny ty idylické rodiny, které vídáme ve filmech a reklamách na kafe? Existují vůbec? Jsou skutečné? Nejsou to jen bájní jednorožci?
Neznám snad nikoho, kdo by měl opravdu funkční rodinu. To jsou samé odloučené nebo rozvedené páry. Vdovci, samoživitelé, rodiče problematických dětí. Všichni v nějaké krizi, v depresích, úzkostech nebo finančně tíživé situaci.
Je to příznak doby? Nebo lidé bývali stejně emocionálně a sociálně nespokojení jako dnes, jen dnes mají víc možností, jak to vyjádřit, a víc příležitostí, jak svoji neutěšenou situaci řešit? V současnosti už není rozvod stigmatizující, stejně jako status „svobodné matky“. V posledních třiceti letech, po vyškrtnutí homosexuality z mezinárodní klasifikace nemocí, je běžné, že jdou s barvou ven spořádaní otcové dětí, hrdě se hlásí ke queer komunitě a odcházejí od svých manželek. Je považováno za zdravé nesetrvávat ve svazku, který vás nenaplňuje. Snadno najdete podporu, pokud se rozhodnete takový vztah ukončit a jít vlastní cestou. O zvyšujícím se počtu násilných trestných činů, dopravních nehod a smrtelných chorob, které připravují děti o rodiče, ani nemluvím. Spousta původně „šťastných“ rodin končí neúplné, nefunkční, závislé na pomoci systému. Který ne vždy pracuje spolehlivě.
Na druhou stranu vídám rodiny, které rozhodně nejsou naplněním obecně zažité představy o tom, jak by to mělo vypadat, a jsou to vztahy daleko harmoničtější než ty, co jsem v dětství zažívala já, v zajetí klasické středostavovské rodiny.
Doktor Lloyd už dva roky oficiálně vychovává svou dceru sám. Po smrti manželky se dal dohromady s doktorem Blackem a ten nedávno s nadšením převzal roli jakéhosi druhého otce, mnohem akčnějšího, spontánnějšího a v jistém smyslu bezstarostnějšího, který Elizabeth dokáže nabídnout jiný pohled na svět a ukázat jí, že život není nutné brát smrtelně vážně a že pravidla se občas mohou porušit, aniž by nastal konec světa.
Syn doktora Pottera, Artur, kdysi vzešel z opileckého úletu se sestrou nejlepšího kamaráda, pečovala o něj jeho matka společně s otčímem Mikem a kupodivu je to Draco Malfoy, dlouholetý partner doktora Pottera, kdo si Artura oblíbil a kdykoli je potřeba, postará se o něj jako o vlastního. Tenhle kluk má rovnou tři tatínky a potom, co jeho matka Ginny loni tragicky zahynula, je sakra dobře, že v jeho životě jsou.
Nicméně jsem zase odbočila od toho, co jsem původně chtěla napsat.
Do háje, to se vážně nemůžu spolehnout na nikoho kolem sebe? Nejmíň desetkrát jsem holkám připomněla, že dneska přijede majitel bytu na kontrolu a že mají:
a) vynést odpadky a vyvětrat
b) sundat z křesla spoďáry
c) zbavit se té klece s činčilou, co se bůhvíjak a bůhvíproč ocitla předevčírem v obýváku
Neudělaly ani jedno.
Když jsem odpoledne odemkla a pustila pana Brighta dál, málem ho ranila mrtvice. Má totiž panickou hrůzu z hlodavců.
A my si musíme hledat jiný byt.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit