17 - Výprava do lesa

Angelina přetékala blahem. „Dnešní famfrpálový zápas byl naprosto skvělý!“
„Jo,“ přitakala Lily. „Nejlepší na něm bylo, že trval jenom pět minut!“
„Nejlepší na něm bylo, že Nebelvír vyhrál,“ zamračila se Angelina.
Lucy ji poplácala po rameni. „Jasně, Nebelvír vyhrál a trvalo to jenom pět minut, takže všestranně uspokojivá situace.“
„Zbývá vyřešit otázku, co se zbytkem odpoledne,“ dodala Katie.
„Kam rozhodně nejdu, je nebelvírská společenská místnost. Ne že bych měla něco proti oslavám, ale zvlášť Weasleyovi vždycky strašně řvou,“ ušklíbla se Lucy.
„Všichni kluci strašně řvou,“ opravila ji Angelina.
„Hlavně,“ namítla Lily, „kdybychom šly každá do své kolejní místnosti, tak nemůžeme strávit odpoledne spolu. Což by byla promarněná příležitost, když ten pitomý famfrpál trval tak krátce.“
Angelina cosi nespokojeně zamumlala – nepochybně tím reagovala na pitomý famfrpál.
Lucy se zastavila a zvedla ukazováček. „Holky, já mám nápad! Co se jít zase podívat tou tajnou chodbou do Zapovězeného lesa, dneska na to budeme mít víc času a nikdo nás nebude postrádat.“

***

Projít tajnou chodbou jim připadalo snazší než minule. Netrvalo dlouho a byly na staré známé pasece.
„Můžeme vyzkoušet,“ navrhla Lucy, „jestli tady zase někdo nekouzlil.“ Už už vytahovala hůlku, Katie ji však zadržela.
„Pst, tiše, slyším nějaké hlasy.“
„Rychle támhle do křoví,“ ukázala Angelina.
„Au, to má trny!“
„Buď zticha, Lucy!“ okřikla ji šeptem Lily a rychle kolem nich vykouzlila maskovací kouzlo.
„Co to je?“ zajímala se Katie.
„Pak ti to vysvětlím, buď zticha!“
To už poznaly, že hlasy jsou dva - a blíží se směrem k nim.
„A-ale, Severusi, j-já -“
„Quirrell,“ hlesla Angelina v houští.
„Musíte se rozhodnout, jestli budeme přátelé nebo nepřátelé, Quirrelle.” Snapeův hlas se zase o něco přiblížil.
„J-já n-nevím, co m-máte -“
„Víte velice dobře, jak to myslím.“
Ze svého úkrytu viděly, že se Snape s Quirrellem zastavili zrovna před jejich houštím, jen pár kroků od tajné chodby.
Quirrell cosi blekotal, Snape mu však skočil do řeči: „Dobrá, dobrá, brzy si zase popovídáme. A nemyslete si, že nevím o tom zlatolístku. Pročpak ho užíváte, co? Rozhodněte se, na čí straně jste, Quirrelle.“ S těmi slovy si přehodil plášť přes hlavu a rázným krokem opustil mýtinu.
Profesor Quirrell však zůstal stát před houštím jako zkamenělý a holky se bály pohnout a skoro i dýchat, protože nevěděly, jak silně, a jak dlouho bude Lilyino maskovací kouzlo působit.
Po chvíli, která se jim zdála skoro nekonečná, se muž konečně pohnul k odchodu. Ale aby toho nebylo málo, zamířil přímo k jejich tajné chodbě.
„Strašně se mi chce čůrat,“ kvíkla Lucy, když byl určitě z doslechu.
„Tak se vyčůrej,“ zavrčela Angelina a třela si o sebe ruce v rukavicích, aby se trochu zahřála.
„Mám pocit, že mi úplně umrzly palce u nohou! Musel jít zpátky zrovna tou chodbou? Teď abychom tady čekaly ještě nejmíň hodinu! To bych fakt nechtěla tam na něj narazit.“
„Mám z toho člověka takový divný pocit,“ prohlásila zamyšleně Angelina. „Mimochodem, netušíte náhodou některá, co myslel Snape tím zlatolístkem?“
Katie v tu chvíli věděla, že jim bude muset říct všechno.