17. V kleci

V kleci byla zima. Zajatci se choulili k sobě, ale nejchráněnější místa uprostřed skupiny nechávali dětem. Rainovi jako mladému muži, který teprve letos opustil svou rodinu, kvůli tomu přináleželo místo na okraji.
„Co s námi bude?“ zeptala se Deira. Přivedli ji teprve ten den ráno
Rain vrhnul pohled skrze mříže. Na to, aby bojoval ve válce, byl tehdy příliš mladý, ale ollienské vojáky znal, jako ostatně každý Ai Ciligh. Kdo ho znervózňoval, byl kněz. Obcházel klece a prohlížel si je jako se švadlena dívá na látku, než provede první střih.
„Zatím chce jen, abychom mu zazpívali,“ odpověděl. „Dokud mu splníš jeho přání, nic se ti nestane.“
„A když ne?“ pípla Deira.
Rain zavřel oči. Kdykoliv to udělal, viděl před sebou vysokého zeměpěvce, jehož jméno neznal. Chtěli po něm, aby nechal z žaludu vyklíčit dub a vyhnal ho co nejvýše, ale muž odmítl. Kněz na něj upřel ty své mrtvé oči a pak, aniž by řekl slovo, mu proťal hrdlo. Sledoval, jak pěvec krvácí a umírá. Ukazovákem zamyšleně přejel po zakrváceném ostří a pak si prst olíznul. Nakonec přikázal nabrat do nádoby trochu zkrvavené hlíny a odnést ji do jeho domu.
To bylo včera. Od té doby kněze neviděli. Na druhé straně tábořiště se ozval hluk, nejspíš se vracela hlídka. Rain se přisunul k mřížím, aby viděl, ale Deira do něj dloubla. Od domů se znovu přiblížil kněz, doprovázený dvěma muži.
Skupinka v kleci se semkla. Někteří dospělí se pokusili zakrýt děti vlastním tělem. Kněz přejížděl prstem po mříži a něco si u toho tiše broukal.
Pak ukázal na Raina.