16. část

“Tento rozhovor je nahráván a je možné ho použít u soudu jako důkazní materiál. Prosím, uveďte své celé jméno a datum narození.”

“John Miller, 10.6.1990.”

“Pane Millere, šerif Johnson byl naposledy spatřen ve vaší společnosti. Od té doby je nezvěstný.”

“Pane zástupče, už jsem vám řekl, že nevím kde je.”

“Ano, to jste řekl. Nicméně se z vaší společné projížďky nevrátil a nemůžu se mu dovolat. Co jste tam nahoře v kopcích dělali?”

“Zajímá mě historie městečka. A šerif se nabídl, že mi ukáže kde bývaly staré doly.”

“Doly? Lezli jste spolu do starých šachet?”

“Hm? Dovnitř? Ne, pane. Dovnitř jsem šel jen já. Ukázal mě po okolí, kde se kutalo a kde stála stará hornická osada. Potom se vrátil na pilu, kde jsme nechali auto.”

“A po cestě k autu se prostě vypařil? Protože k autu se už nevrátil.”

“Nevím…”

“Dobře, předpokládejme že mluvíte pravdu. Co jste dělal poté, co jste se rozešli?”

“Prohlédl jsem si jeden z dolů.”

“A?”

“A nic. Potom jsem se vrátil.”

“Jak jste se chtěl vrátit? Jeli jste tam šerifovým autem… Měl na vás čekat? Co jste dělal, když jste zjistil, že u auta není?”

“Ne, šel jsem zpět do městečka lesem. Chtěl jsem se projít.”

“A potom jste se vrátil do hotelu. Byl jste v takovém stavu, že recepční raději zavolal na stanici.”

“Nebylo mi dobře…”

“Byl jste špinavý, dle slov recepčního jste se klepal jako osika, mumlal jste cosi a nakonec jste se mu zhroutil na recepci.”

“Ne…”

“Víte co si myslím? Šerif s vámi vlezl do některého dolu. A už tam zůstal.”

“Nevíte o čem mluvíte…”

“Kde je?! Do které díry jste ho hodil?!”

“Nemůžu…”

“Odpovězte mi!”

“…”

“Jak chcete! Nechám si vás tu dokud se nerozhodnete mluvit. Mám svědectví lidí, co byli včera v baru, že jste se s šerifem na něčem domlouvali. Mám svědectví že jste spolu opustili městečko. Jeho auto bude plné vaši otisků. Mám toho dost nechat si vás tu dlouhou dobu. Včetně této výpovědi.”

“Opravdu nemůžu, nevěřil byste mi.”

“Zkuste to.”

“Já… Lezli jsme se šerifem do dolu. Do jednoho konkrétního dolu…

“Pokračujte.”

“Je tam… něco. Jste zdejší, pane zástupče?”

“Ano.”

“Takže určitě jste slyšel o zmizeních před dvaceti lety…

“Samozřejmě.”

“A slyšel jste… Slyšel jste někdy o krajině Soumraku?”

“Soumrak… Hm… Soumrak?! Hahahaha! Takový bulík mi na nos nepověsíte. Musel jste se dobře připravit!”

“Cože?”

“Adams s tím jeho klubem se tehdy vytahovali, že našli cestu do jiného světa! Ano, Soumrak tomu říkali. Neskočil jsem jim na to tehdy a neskočím na to ani vám!”

“Jak? Jakže?! Vy jste o tom… Slyšel jste o Soumraku? Ale jak? Znal jste je? Kdo jste?”

“Znal jsem je až moc dobře. Jmenuji se Davis, Michael Davis.”