15. Lov bizona

„Tak a teď, když jste se posilnili, musíte jít na lov, abyste měli co k obědu,“ prohodil děda a šel s nimi zpět na zahradu. Před vrata posadil na židli starý hnědý svetr, který vycpal hadry. Rukávy zavázal za opěradlem, aby nepadal. „To je jako malý bizon.“ Podal jim dětský luk a tři šípy.
„Z toho už střílela vaše maminka. Dávejte pozor! Pro šípy můžete jít, až když budou všechny tři vystřelené. Budete se střídat. Každý se musíte trefit alespoň dvacetkrát sem,“ ukázal na přišitý kruh z látky. „To víte, ulovit bizona, to není jen tak.“ Děda si sedl na svou židličku, spokojeně točil palci u rukou a pozorně počítal zásahy.

„Nu dobrá. Zvíře je skoleno.“
„Zvíře je koleno?“ nechápe Staník.
„To se tak říká. Když je zvíře na lovu skoleno, znamená to, že už je mrtvé. Dojděte za babičkou. Ona vám dá brambory, kuřecí prsa (to bude jako bizoní maso). Brambory si dejte do horkého popela a maso si upečte na ohni."

Za chvíli vyšla babička.
„Dědo, opéct si brambory v popelu, to je myslím dobrý nápad. Ale nechat dětem a ohníčku napospas kuřecí maso? No nevím,“ kroutí hlavou babička, „aby z něho nezbyly jen zuhelnatělé škvarky.“
„Ale babičko, vždycky jsi říkala, že děti se musí vést k samostatnosti. Jak se mají něco naučit, když si to sami nevyzkouší? A placky se jim povedly, ne?“ přemlouval ji dědeček.
Babička jen bezradně rozhodila ruce. Děda šel za ní domů. Však ony si už děti poradí.

Babička už byla s dědou dávno po obědě. Už měla i umyté nádobí, když se děti přiřítily domů.
„Jé, čert a Káča přišli,“ spráskla ruce babička.
„Spíš, čert a Popelka,“ smál se dědeček.
„Je tu cítit dým a kouř. Ty vždycky signalizují nějakou čertovinu,“ podotkla babička.
„Jé, babi, díky tobě jsem dostal skvělý nápad,“ vrazil Staník babičce pusu a uháněl pryč.