11. Učednice

Amber měla pocit neurčitého ohrožení co pamatovala. Teď je sice život skvělý a nic se neděje, ale to musí být čistě jen náhoda. Dřív nebo později se to podělá.
Situaci nepomáhal kryt, který měli zakopaný v zahradě, ani občasná cvičení na téma Co dělat když... která je měla připravit na různé světové katastrofy. Byla rodičům vděčná, že před ní nebezpečí světa nijak neskrývají. I když jí to přinášelo starosti a noční můry.
Svět tančil na pokraji katastrofy už dlouho.
I v malých městečkách můžou žít velcí úchylové.
A ona je holka. Holky to mají vždycky těžší a nebezpečnější.
Když zjistila, že její střední škola nabízí pro děvčata kurzy sebeobrany, nadšeně se do nich přihlásila. Rodiče jí to neméně nadšeně schvalovali, i když to znamenalo, že si máma každé úterý musí zajet, aby ji po škole vyzvedla. Je lepší být připraven, než později litovat.
Škoda, že výuka sebeobrany neprobíhala tak, jak si představovala.
Amber naznačila úder na hlavu protivníka, z rozmachu uchopila jeho ruku na svém rameni, druhou ruku přiložila na jeho loket, dostala ho do páky a na zem.
Mnohokrát drilovaný chvat provedla naprosto perfektně.
Jako vždycky.
A znovu a znovu.
„Změna stran!“
Teď byla útočníkem ona. Jejím protivníkem, tedy obětí, byla o hlavu menší a o dva roky mladší spolužačka. Začátečnice.
Amber jí chytila za rameno, ukázkově zareagovala na naznačený úder a upravila pozici její ruky na svém lokti.
Tak. Takhle ta páka funguje.
Učit uměla dobře.
Mlátit do vzduchu taky. Její údery byly skvělé. Síla vycházela ukázkově z paty, nohou, skrz záda, pěst bleskově vystřelila kupředu, zatímco druhá se stahovala, aby vmžiku zaútočila taky. S každým úderem prudce vydechnout, zpevnit tělo. Zvyknout si, aby se z přemíry kyslíku nemotala hlava, ani v zápalu boje nezapomenout dýchat.
Na řadu přišly kopy. Amber měla skvělou techniku, ale nedělala je ráda. Nerada kopala do lidí.
I když drželi lapy a nemohlo jim to ublížit.
Nerada do sebe nechávala kopat. I když držela lapu a nemohlo j to ublížit.
Za necelé tři roky tréninku si zasloužila hnědý pás. A stoupala dále.
Nepomáhalo to. Pořád měla dojem, že kdyby ji někdo přepadl v noci v parku, nedokáže udělat vůbec nic. Prostě jí ten (větší, silnější, zuřivější, chlap) jednou majzne, odtáhne si ji do křovíčka a bude vymalováno.
Měla neustále pocit, že něco je špatně. Proto přece podstupujete všechny výcviky a tak, ne? Získáte schopnosti a na jejich základě jste v bezpečí, protože vás útočníci... no, ani nenapadnou, protože prostě vycítí, že nejste vhodná oběť. Nebo když už napadnou, tak se jich snadno zbavíte. A ani to nebude bolet. Tedy vás.
Amber měla nepěkné tušení, že vás to ve skutečnosti bude bolet pořádně. A že pokud nějací potenciální útočníci skutečně nějakým mystickým způsobem cítí, zda jste nebo nejste vhodná oběť (když občas viděla některé ožraly, pochybovala, že cítí třeba i svůj ukopnutý palec), její vysílač bude stoprocentně rozbitý.
Ano, učí se techniky. Hmaty, chvaty, údery. Katy; dokáže nádherně zacvičit mnoho sekvencí vycházejících z boje proti množství neviditelných protivníků. Ale k čemu to?
Seděla na lavičce u parkoviště a nespokojeně si čárala do notýsku. Ani srozumitelně formulovat své myšlenky se jí dneska nedařilo. Nebo že by?
Krátce zatroubilo auto.
Máma.
Amber zaklapla notýsek a strčila ho do kapsy batohu. Ten ani neházela na záda, na ten kousek cesty to nemělo smysl; co na tom, že je těžký.
Trénink musí být.
Obešla auto ke dveřím řidiče. Zaklepala na okýnko.
„Můžu dneska, mami?“
Získat trochu řidičské praxe je mnohem lepší než se nechávat domů vozit spolužačkou. A vrstevníkům za volantem se nedá věřit.
„Dobře, tak pojď. Však se to naučíš.“
Amber se zaškaredila, ale rychle svou tvář vyrovnala do neutrálního výrazu. Čí byla chyba, že ještě neměla řidičák? Rodiče pořád neměli čas na to, aby jí dopřáli dostatek praxe.
Aspoň v úterý se může odvézt sama domů.
Každá půlhodina dobrá.
Máma vystoupila a obešla auto k místu spolujezdce.
Amber si zatím hodila batoh dozadu.
Tak. Sednout na místo řidiče.
„Posuň si sedadlo.“
„Já vím, mami.“
„Sklon. Ať správně dosáhneš na volant.“
„Já vím, mami.“
„Uprav si zrcátka.“
„To dělám, mami.“
„Promiň. Ruční brzda.“
„Ne. Nejdřív nastartuju.“
„Správně! Nenecháš se zmást.“
„Hm.“
Každá půlhodina dobrá. A i když jí máma měla tendence neustále opakovat věci, které dobře znala, nebo poukazovat na věci, které by viděl i slepý, pořád se s ní jako se spolucestujícím řídilo docela dobře.
A na rozdíl od táty jí neustále nezdůrazňovala, že jejich auto má manuální převodovku.
Toho faktu si samozřejmě byla Amber vědomá. Všechna jejich auta měla vždycky manuální převodovku, i když taková nebylo vždycky jednoduché sehnat.
Vždyť bych s automatikou ani neuměla...
„Blinkr...“
„Ano, mami.“
Auto se plynule rozjelo. Už dlouho se jí při rozjezdu necukalo, a to ani do kopce.
Výjezd z parkoviště. Blinkr doleva, na její neoblíbenou stranu. Všude volno. Nadechla se a vyrazila do provozu.
„Je tam červená.“
Osamělý semafor zářil z dálky.
„Vidím, mami.“
Nemělo smysl říkat, že na tomhle semaforu je vždycky červená. Na zelenou se přepne, jen když se blížící se auto pohybuje přijatelně nízkou rychlostí.
Auto přejelo senzor.
Semafor zezelenal.
„Zelená.“
„Vidím, mami.“
Provoz trochu zhoustl, ale to v těchhle podmínkách znamenalo jen to, že nebyla na silnici úplně sama. Na další křižovatce odbočila na východ a opustila Springs.
Tuhle silnici měla ráda. Vinula se v serpentinách mezi kopci, jezdilo po ní málo aut a člověk si trochu zařídil. To není jako na dálnici; držíte volant rovně, občas s ním mírně pohnete, nemusíte řadit, jedete nejvyšší povolenou rychlostí a ostatní auta vás míjejí.
Po páté serpentině dokonce máma přestala upozorňovat na to, že je před nimi zatáčka.
Čtvrt hodina ráje.
„Máš tam auto.“
„Vidím, mami.“
„Je v protisměru.“
„Vidím, mami.“
Opravu už má větší zkušenosti s řízením. Dříve vždycky při míjení protijedoucího auta na úzké silnici zpomalovala. Teď se jen klidně držela svého pruhu, žádný problém.
„Zatáčka.“
„Vidím, mami.“
Amber podřadila, za touhle zatáčkou silnice stoupala několika serpentinami do sedla. Na řízení skvělé, na potkání auta nemilé.
Aspoň tu nepotká autobus. Ten jezdí přímější cestou.
První serpentina, další, další... vybalancovat přidání plynu, točení volantem, udržet otáčky motoru na správné úrovni, aby nemusela znovu přeřadit.
Takovou radost by s automatikou nezažila.
„Máš tam auto.“
„Vidím, mami,“ povzdechla si Amber. Tentokrát spíš z toho důvodu, že se bude muset přizpůsobit dalšímu účastníkovi provozu.
„Nepředjížděj ho.“
„Neboj, mami.“
Naštěstí sedlo bylo už nedaleko.
A i když se vléct za opatrným autem s kopce při dodržování bezpečné vzdálenosti byla nuda, aspoň jí to nerozbilo magii řazení.
Silnice se narovnala, první domy East Spring byly na dohled. Auto zrychlilo.
Teď, na rovném úseku, kde by se dalo předjet.
„Nepředjížděj ho.“
„Nechci, mami.“
Náhle z šera zasvítilo brzdové světlo, jedno. Druhé bylo očividně nefunkční. Auto vepředu divoce zavlálo silnicí.
Amber dupla na brzdy, v čirém reflexu. Zaskřípění pneumatik... ale její auto ukázkově drželo stopu. A měla před sebou dostatek místa.
Bezpečná vzdálenost je dobrá věc.
Přední auto se na silnici srovnalo a pokračovalo v jízdě. A amber viděla, proč provádělo takové psí kusy.
Po silnici rozvážně kráčela černá kočka.
Objela ji bezpečným obloukem.
Kočky by si měly dělat chodecké průkazy.