11. První stovka aneb První evala... evalula... shrnutí

Když jsem se dívala po koloběžkách a sháněla si různé možné i nemožné informace, narazila jsem na tohle číslo. První stovka rozhodne, myšleno kilometrů. Různí guru ať už koloběžkoví, fitness, nebo nevím jací (nepoznám kdo je kdo, protože se zatím v komunitě nevyznám) se na tomhle čísle shodli. Včetně doporučení, ať si radši koloběžku hned nekupujete, vyzkoušíte různé modely a teprve systémem pokus omyl zjistíte, který vám osobně bude nejvíc vyhovovat.
Bylo mi jasné, že můj systém „projedu se na tom pět minut v prodejně a budu mít rozhodnuto“ má jistá nemalá rizika.
Totiž hlavně ta, že na tom buď nebudu jezdit, nebo na tom sice ze začátku budu jezdit, ale smutně pokukovat po něčem úplně jiném a zoufat si.
Jak to tedy se mnou vypadá?
Sto kilometrů jsem překročila nedávno. Překročila bych ho dřív, ale spiklo se proti mě počasí, příroda a mé vlastní zdraví, parchanti. A neřekla bych, že by následovalo nějaké jasné prozření, osvícení nebo vyšší level jakéhosi pofidérního skillu. Zatím se jedná o objevování spíše po lineární lince. Každou vyjížďku se dozvím něco nového, ať už o stroji, o sobě, nebo o okolním prostředí. A to mě baví. Víc, než když jsem byla mladá a nové věci objevovala s pravidelnou přesností. Asi i proto je věkový průměr koloběžců poněkud vyšší...
Tušila jsem, že riziko, že jsem ze zbláznila a cpu peníze do takového koníčku - a tak narychlo - tu je. Ale bylo to buď si koupit koloběžku, nebo zaplatit psychiatra, terapii a prášky.
A funguje to! Uvolňují se endorfiny, svět se otvírá a svoboda vystrkuje růžky. To, že z různých objektivních důvodů nemůžu vyrazit tak často, jako bych chtěla, mě vysloveně trápí. Ale je to takové hezké trápení, jako čekání na Ježíška.
Tedy jezdím.
Průměrná rychlost se už o moc více nezvyšuje, zůstává zaseknutá mezi dvanácti a třinácti kilometry. Co se ale zvyšuje je pohoda jízdy a zkušenost s ovládáním stroje - a terénem.
Když jsem poprvé vjela do pravoúhlé zatáčky rychlostí deset kilometrů v hodině, držela jsem křečovitě řidítka přesvědčená, že ji nevyberu a hrozně se rozsekám. Teď se pohodově nakloním a užívám si jízdu.
V kopečku na cyklostezce u nové zástavby za Palmovkou jsem přišla na skvělou zkušenost: Proč já blbec se učím měnit nohy přeskokem na rovině? Jedu rychle a pořád se bojím, že se tak úplně netrefím... do kopce, to je jiná! Do kopce (ne vražedného) jede člověk pomaleji, míň se bojí a měnění nohou přeskokem se najednou zdá mnohem přirozenější.
Frekvence střídání nohou (protože střídat musíte, nebo vám upadnou) - někdo říká po šesti, někdo až po deseti, ale většina radí tvrdě po třech odrazech. Díky zkušenosti už vím, že pro mě jsou optimální tři odrazy po rovině, čtyři do kopce.
No a samozřejmě mám čím dál tím víc zkušeností i s vybavením.
Zvonek - ten, který byl v základním vybavení v rámci dodávky, opravdu není nijak špatný. Pravda, vadila mi migrující pacička... tak jsem pořídila zvonek jiný.
Můj pohled padl na Knog Oi. To je vám takový zvonek naprosto netypického vzhledu, vypadá totiž jako prsten, prstýnek, tretka ze všech nejmenší.
Ano, udělala jsem si průzkum a ano, nemá smysl kupovat napodobeniny. Koupila jsem tedy originál, v brutální slevě asi 40% (to jsem prostě já). I tak drahý.
No a... nevím.
Vypadá dobře. Je (o něco málo) hlasitější než původní zvonek. Neuhýbá mu pacička... ale... ta zatracená pacička občas vyskočí ze svého ukotvení a zvonek přestane zvonit.
Občas, když zvoníte často za sebou.
Což bývá ve vypjatější situaci.
Naučila jsem se ji už za jízdy vrátit a v mezidobí vydávám akustické signály, například volání „Pozor, mladý muži!“ když mi před koly ležérně šněruje desetiletý chlapeček na té ubercool mrňavé sportovní koloběžce. Ale dlouhodobě to takhle nepůjde. Budu muset pátrat po jiném zvonku, aspoň bude rodina vědět, co mi dát k narozeninám!
Žeano.
Zadní světlo je skutečně super, ale připevňovací bod na blatníku prostě drncá podstatně víc než jakýkoliv bod na samotné konstrukci kola. Proto, aby se mi zase nevydrncal šroubek, vozím zadní světlo samotné v batohu a na blatníku mi sedí pouze jeho podpůrná konstrukce. V případě zešeření pak lze světlo snadno nacvaknout a šroubek přitáhnout šroubováčkem (ten taky vozím, asi takhle malý). Vydrží to nějakou chvíli, než se šroubek trochu oddrncá, povolí a světlo sklesne.
Nevím. Buď pořídím kovové a gumové podložky a zkusím přijít na to, jak to pořádně dotáhnout, nebo vyrobím nějaký podpůrný držák, který by světlo zafixoval v potřebném úhlu.
Na druhou stranu hydrovak se docela osvědčil.
Nevím jak vy, ale já, když jedu, tak se mi nechce zastavovat. Zvlášť, když se to hezky rozjelo, prostě chci jet pořád furt a že mám žízeň, no to nevadí, zastavím až na tamtom místě... nebo možná na tom dalším?
Motá se mi hlava, vyschlo v ústech, mžitky před očima, ale přece nebudu zastavovat!
Na koloběžce, na rozdíl od kola, nemáte volnou ruku. Pokud řidítka pustíte, byť jednou rukou, a začnete štrachat po lahvi na libovolném nosiči, říkáte si o nějakou nepříjemnost.
Nemluvě o tom, kdybyste snad onou rukou chtěli přikládat láhev ke rtům a ony svlažovat!
Na koloběžce vám prostě chybí ruka.
A šlauch vedoucí z batohu a občas vás mlátící do krku, případně vytvářející vám za hlavou interesantní parohy, funguje výborně.
Konečně se mi podařilo se z větší části zbavit chemické příchutě v hydrovaku. A je to velký rozdíl!
Nemusím zastavovat, sestupovat z koloběžky a lovit láhev v batohu, sledujíc, jak mě míjejí právě všichni ti běžci, které jsem předjela. Ne. Rychlým pohybem hrajícího si kotěte odlovím plandající zařízení, chňapnu po něm ústy a už se napájím. S trochou cviku to lze provozovat i ve středně větší rychlosti, ale nikdy to nedělejte, když se zároveň odrážíte!
Již dávní horolezci učili pravidlo tří bodů. Jedna noha a jedna ruka je málo!
Poznatek z posledního výjezdu: asi jezdím na Magnézii. Stačí pár loků a jako by se mi do žil vlila nová síla. Připadám si jako postava v počítačové hře po vypití kouzelného lektvaru.
No jo, hydratace, to je základ.
Akorát v létě asi budu muset přesedlat na ionťák. Protože se budu víc potit, a minerály na silnici nenajdete.
Poslední výjezd byl dobře humorný; jela jsem, prosím, na finanční úřad. Ten býval pro Prahu 9 hned u stanice metra Českomoravská, ale momentálně je, snad dočasně, přesunutý na nábřeží Kapitána Jaroše.
To je nešikovné, ale taky jen asi třináct kilometrů.
Nalila jsem si tedy do hydrovaku Magnézie (jen nebublinkovou variantu, prosím vás!), do batohu dala složku s relevatními lejstry a vyrazila.
Protože mraky probleskovalo Slunce, nasadila jsem si taky sluneční brýle.
A to jsem neměla dělat.
Jen jsem vyjela první větší kopec, začalo krápat.
„To není déšť, to je jaro,“ pomyslela jsem si díky svým zkušenostem ze Skotska.
A bylo hodně jaro.
Nepršelo až tak moc. Ale většina lidí opustila cyklostezku a přilehlé prostory a já se, snad poprvé, nemusela na skoro nikoho ohlížet. Jak dokazuje maximální rychlost (z kopce)(na chvilku) 32,2 km/h. Díky helmě mi hlava nezmokla, jenom lehce navlhla. Díky tomu, že jezdím v Icebreakeru s dlouhým rukávem, mi nebyla zima. A díky tomu, že oblékám rychloschnoucí kalhoty, mi je stihl vítr vysušit během jízdy.
Ne, nepršelo moc.
Poznatek: Mokrá žula klouže. Dlažba se dělá ze žuly.
Poznatek číslo dvě: Mokré dlaždice kloužou víc.
Ne, nestalo se mi nic, ale do dlážděného kopce jsem musela sestoupit. Jakoby ty dlaždice někdo namydlil... ale jít se po nich dalo dobře.
Po odevzdání papírů (dobře, koukali trochu divně... ano, přitáhla jsem koloběžku dovnitř, vy byste ji nechali stát venku? Na nábřeží Kapitána Jaroše?) jsem si uvědomila, že za rohem je takové dobré řeznictví...
Ano, přitáhla jsem si koloběžku dovnitř. Vy byste ji nechali stát na Strossmayeráku? Ty tři schůdky žádný problém, řeznictví vevnitř velké dost, koloběžka odstavena u stěny, aby o ni nikdo nezakopl a následně se nepřerazil.
Následoval skvělý rozhovor s řezníkem. O koloběžkách.
Asi si v dubnu taky nějakou koupí.
Maso nakoupeno, zaplaceno, čeká mě cesta přes Vltavu a karlínskou cyklostezkou. Kde následuje zrada, protože ji renovují a šipky vás vedou někam na objížďku podél Vltavy.
Někde v těch místech si všimnu, že mi padla stovka.
A je čas na přemýšlení.

Vybrala jsem si dobře?
Menší model bych nechtěla určitě. Ale co větší?
Je pravda, že po větších koloběžkách zálibně pokukuju, ať už je náhodně zahlédnu venku, nebo je vidím na stránkách, z nichž dále čerpám koloběžkářská moudra. Vono by to chtělo nějakej ten velkej stroj, víme, takovej, co v pohodě polyká třeba osmdesát kilometrů, napadne mě občas.
Pak ale nesu koloběžku do řeznictví, parkuju ji ve vagónu metra, nebo se s ní proplétám úzkou silničkou v zatáčce. A vím, že jsem si vybrala dobře. Šestadvacítku bych v jedné ruce nenesla; ne kvůli váze, ale jak je celkově větší. Šestadvacítku bych garážovala doma s výhledem, že si ji možná vezmu v létě na nějaký koloběžkovýlet. Jako... možná. S šestadvacítkou bych zdaleka tak často nejezdila.
Jsem jeden člověk.
Potřebuju jednu koloběžku.
Kdybych jela s koloběžkou na případnou cyklovýpravu, tak si vždycky můžu nějakou tu větší koloběžku půjčit!
Kromě toho, jediná větší skládačka (vhodnější k převozu) je Split, to je 26/20 a mě se tak nějak víc líbí ta myšlenka dvou stejně velkých kol...
Mibo plánuje skládací verzi Goodspeedu. To je 26/26.
Kurnik.
Ale co. Jízda není o tom stroji, co si pořídíte. Je o tom stroji, co je ve vás.
Třeba, někdy, si půjčím Goodspeed.
Ale jezdit a žít budu s Royalem.
S Royou.
Už sakra bylo na čase, abych ji pojmenovala.