1. Dopis z Thajska 13. 2.

Milý Luko,
dnes celý den myslím na Lindu.
Museli jsme na chvíli zastavit, jsme na cestě už dost dlouho a stopovat Thajskem není žádný med – často nás nabírají motorkáři (i když říkat jim motorkáři je možná dost odvážné a nadnesené, jezdí se tu na všelijakých hybridech, od podomácky vyrobených motokol po Jawy se sajdkárou vyzdobenou airbrushem) a je dost fyzicky náročné přepravovat se takhle s krosnou na zádech. Ještě to ztěžuje všudypřítomné vedro a vlhko. Tony má od popruhů batohu úplně rozedřená podpaží, i když si ani slovem nepostěžuje, chudáček. Od začátku cesty se přede mnou snaží tvářit jako děsně tvrdý chlap.
Ale dnes konečně ustoupil (!) a uznal, že je nám třeba oddychu, a protože pořád ještě máme ty peníze, které jsme si vydělali učením angličtiny v Indonésii, rozhodli jsme se vyhodit si z kopýtka a zakotvili na ostrově Ko Kut (patří k Thajsku, ale leží téměř až u území Kambodži).
Je to vůbec poprvý, co bydlím v plážovém letovisku uprostřed obrázku z reklamy na úspěšný a naplněný život. Moře je tu blankytné a končí až někde v obloze, nebo možná obloha končí v moři; nedá se to rozeznat a když se díváš dost dlouho a dost upřeně, to modré nekonečno tě pohlcuje úplně stejně jako pomyšlení na vesmír.
Ale ať už končí nebe v moři, moře v nebi nebo naše myšlenky ve vesmíru, já jsem hned po ubytování skončil ve vaně plné pěny.
Považuju se za dobrodruha a víš, že nejhezčí pohled je podle mě na prérii v soumraku, ale řeknu ti, že se ocitnout se po dlouhé době v civilizaci a ve vaně s horkou vodou je k nezaplacení. Mám pocit, že jsem ze sebe vydrhl tak pět kilo zažrané špíny. A Tony si konečně oholil ten strašný plnovous. Nejenže s ním vypadal jako poustevník, ale navíc chutnal slaně, jak rostl a rostl ve vlhkém mořském vzduchu.
Jsem rád, že už zase vypadáme jako distingovaní mladí muži. Dokonce snad můžeme večer vyrazit někam do společnosti, aniž bychom pohoršovali špínou za nehty a páchli na sto honů.

Ale nepíšu ti kvůli znovuobjeveným hygienickým návykům.
Mají tu naprosto pozoruhodnou čítárnu, která je jako ptačí hnízdo vysoko nad zemí, a stejně jako ptačí hnízdo vyrobená z toho, co země dá. Dřevo, bambus, proutí, palmové listy. Když se večer od moře zvedá vítr, tiše to tu vrže, jako by unavený Gulliver usedal do proutěného křesla. Zastřešení je samozřejmě plné, celistvé, ale přesto sem v určitou denní dobu vniká svrchu zvláštní kužel světla. Děje se to jen brzy ráno, a když jsem do něj dnes vystrčil rameno, oblékl mě do háčkovaného stínu.
Proto jsem si hned vzpomněl na Lindu – vím, že má ráda, když se věci dělají jinak a neotřele, a ráda tráví čas v moderních prostorech. Navíc to není tak dávno, co mi v nějakém časopisu ukazovala článek o deseti nejzajímavějších knihovnách a čítárnách z celého světa, tahle tam ale určitě nebyla.
Dovedu si představit, že by tu taky uměla prolenošit celý víkend s knížkou v klíně, zrovna jako já. Jsem tu zalezlý už druhým dnem – našel jsem tu několik knih v angličtině, probral se jimi a začal číst Svět podle Garpa. I o tom mi Linda vyprávěla. Pomyšlení na ni mě tu prostě pronásleduje na každým kroku.

Posílám vám fotku téhle Říše divů, protože Tony mi koupil Polaroid. To je taky novinka. Ani nevím, kde ho schrastil a nechce mi to prozradit, je totiž děsně tajemný a pořád se zaklíná tím, že je to dárek k mým narozeninám a detaily se neprozrazují. Ale to je přece nesmysl, ne? Já myslím, že se neprozrazuje akorát cena, a na tu jsem se ho neptal.
To je ti vynález! Vlastně nevím, proč mě to samotného nenapadlo a Polaroid jsem si nepořídil už dávno. Mohl jsem ho sbalit do batohu ještě před cestou a poslal bych ti fotku už z kempování pod Uluru.

No nic, musím jít dočíst tu knížku, než znovu zvedneme kotvy. Tony zatím objevuje ostrov, já jsem na to ale příliš unavený a zlenivělý. Ta horká vana ve čtvrtek večer mě teda pořádně zhýčkala, to ti povím.
Zase napíšu. Pozdravuj Lindu a přečti jí tenhle dopis.
Líbám.

Ben

Přiložený polaroid