Hodiny nehodiny

Nedočkavě trhám balicí papír.
Prudce otvírám krabičku a s otevřenou pusou sleduji malé cosi co se až nápadně podobá zvířátkům.
„Co to je?“ podstrčím nechápavě upírovi krabičku pod nos. „Budeme si zakládat zoo?“
„To jsou přeci malý svišti,“ vypne hrdě hruď jako by byl na svůj dar hrdý.
„A co já s nimi?“ zamrkám nechápavě a vyndám malá svišťátka svírající malý ciferník z krabice.
„Budeš přeci zjišťovat čas, pudlíčku,“ pokývá moudře hlavou.
...
Šok. Úlek. Zmatení.
Vyletím z postele, sahajíc po zbrani, když se vedle mého ucha ozve nechutné hlasité a pisklavé zpívání.
„Spikeu, ty idiote, to je budík! Ne hodiny!“