Lekce číslo dvě

Zastavím se před domem.
Váhám. Slyším hluk. Varuje mne.
Uskočím stranou, když dveřmi proletí cizí muž.
Nevšímám si ho, jeho hrdelního vrčení, odhalených špičáků.
Tohle se tu děje často.
"Nechci ti do něčeho mluvit, ale možná by bylo dobré přestat je prohazovat dveřma. Jednou se naštvou," zamručím, když vejdu do pokoje.
Vím, že tam je.
Cítím ho.
Jeho blízkost.
Kolínskou.
"Buď tak laskava, ma cher, nepleť se do toho," zavrčí v odpověď.
Hnědé oči plné divokosti, arogance a prožitých let.
Pamatuji na dobu, kdy byly něžné.
"Velení nech na mně," zavrčel a jeho oči zdivočely, když jsem poprvé řekla ne.