Už nikdy Veronika

Veronika bloudí. Nedokáže říct, kolikrát už přespala ve spálené trávě. Kdy našla poslední studánku. Kdy naposled byl svět ještě v pořádku. Na vnitřní straně víček vypálené obrazy: táta letící stovky metrů dolů do žhnoucího pekla. Mámina překrásná klidná tvář, vedle níž procitla. Ztuhlé ledové čelo, kterého se naposledy dotkla uslzenými rty.

Schoulená na tlejícím jehličí zavírá oči až k bolesti, ale není před nimi kam utéct. Vlčí vytí je nejskutečnější věcí široko daleko.

Není při sobě, když ji strýc František najde a se zoufalou úlevou naloží na žebřiňák. Nebude při sobě ještě dlouho. A už nikdy nebude Veronika. Jen Roňa.