... Na severovýchod

Vlak ztěžka supí a kodrcá krajinou. Polední slunce rozežhnulo koleje i pražce, kolem se míhají zasněžené štíty, ale v dobytčím vagonu panuje šero, horko, vydýchaný vzduch a příšerný zápach. Choulí se k sobě, nemluví. Rinka pofňukává a máma ji obejme. Giulio k sobě tiskne patnáctikilový vak, do kterého se smrskl jejich svět. Nikdo netuší, jak dlouho pojedou. Zastavují, jen aby pustili vlaky plné cizích lidí mířící opačným směrem. Domů. Do údolí, kde se naproti sobě v kopcích zakopávají dvě armády a čas si krátí rabováním vylidněných vsí. Opuštěné okenice otevřených domů tiše skřípějí ve větru a jejich písničku nikdo neslyší.