Po setmění

Rozprostírala se doširoka mezi smrky.
Překrásná. Nestvůrná. Spirálovitě utkaná dokonale souměrná hvězdice postříbřená měsícem. Poklidně dřímající lesík u botanické zahrady proměnila v přeludnou smrtelnou past.
„Přilákáme je. Návnada budu já,“ navrhla Lada stísněně. „Vy je stačíte zastavit, až přijdou.“
Evžen ji vztekle drapl za zápěstí: „Pitomost. Dostanu dva nebo tři. Co když jich je víc?"
Švihl druhou rukou. Z vysokého buku se s praskotem odlomila tlustá větev.
Evžen se kamenným nožem řízl do dlaně. Pomazal kůru krví, aby pavouky přesvědčil, že návnada je živá. Pak ji poslal doprostřed pavučiny.
Zatřásla se.
Vzápětí jako by se dal do pohybu celý les.