Okamžik IV

Vrásčité dlaně, prošedivělé vlasy, bezstarostnost mládí dávno pryč. Celý svět se proměnil, místo letní noci jen podzimní odpoledne a malá zahrádka, kde i pár kroků k lavičce trvá věčnost. A přesto nic z toho není důležité.

Sedí vedle sebe, tělo k tělu, duše k duši, hlava jemně přitulená k rameni. Prameny šedých vlasů se proplétají, vtiskne do nich polibek, jemný stejně jako kdysi.
„Pamatuješ?“
Mysl pomalu zrazuje, dny splývají do zmateného celku, tak vzpomínej, přemýšlej, co bylo včera? Ale ty nejdůležitější střípky zůstávají, navždy prorostlé srdcem, zaryté hluboko pod kůží.
„Tenkrát poprvé...“
Nejistota, strach, jemná vůně dřeva.

„Nic víc nechci.“