Kosmonautův doják

Viděl jsem to už stokrát, ale stejně nemohu odtrhnout oči.
Modrozelená nádhera planety Země stále vyplňuje větší část okna mé kajuty, zatímco se raketa neuvěřitelnou rychlostí vzdaluje.
Rodná hrouda se pomalu zmenšuje a já už jen stěží rozeznám jednotlivé zálivy a ostrůvky na jejím povrchu. Zakrátko na ni padne noc a já uvidím úžasnou hru světel, mapujících lidská sídla. Odtud vypadá tak poklidně, tak... útulně. Všechno je jak má být.
"Až budeš zase úplně malá, tam v temnotě, budeš mi chybět," šeptám.
Do očí se mi derou slzy, rychle si je otírám.

"Nebuď sentimentální citlivka," napomínám sám sebe, směje se.