Neboj se, Kamilko

„Kamilo! Pojď sem! Okamžitě!“
Do pracovny vběhla pětiletá slečna se dvěma koťaty.
„Tatínku,“ zašveholila radostně, „už jsi doma?“ Z pihaté tvářičky pomalu mizel úsměv. „A proč mi říkáš Kamilo?“ pečlivě se snažila o nově naučené ř.
„Co jsem povídal včera? Že nemáš...“
„Že nemám...“ váhá holčička.
„Že sem nemáš chodit ani...,“ zlobí se tatínek.
„Ani...“ hledí k zemi malá.
„Ani sem pouštět koťata. Ten zmatek. Tolik práce dalo vyprojektovat kryty na banánové plantáže za polárním kruhem. Tolik listů vytisknout a poskládat. Teď jsou rozházené a podrápané. Všechny vyhodím!“
Vzlyk.
„Koťata přece nevyhodím,“ konejší zmatený otec plačící dcerku, „ani tebe ne.“