V pokoji

Říkali o něm, že je nový, mladý, že se nezakecá. Většinou to tak bylo.
Teď stál nad nemocničním lůžkem. I přes hadičky, které ze spící ženy trčely, a přerývaný dech vypadala klidně.
Odložil kosu do kouta a lehce ji šťouchl rukou do boku. Otevřela oči.
„Přišel jsem si pro tebe,“ zašeptal.
„Čekala jsem tě. Můžeme jít.“
Překvapila ho. Většina takhle starých (nebo spíš mladých) lidí, pro které si chodil, se snažila smlouvat. Aspoň hodinu, aspoň minutu, nech mě rozloučit s rodinou… Ona ne.
„Chceš snad odejít? Mohla jsi žít věčně.“
„Zrovna ty mi chceš tvrdit, že by to byl život?“