V kapce vody

„Byla jsem dítě, tetičko. Odpusťte mi.“
„Nemohu,“ zasípala na smrt nemocná žena, „neodpustím. Stále tě nenávidím. Byla jsi tak příšerná...,“ rozkašlala se.
„Vodu, sklenici vody!“
Dívka v šedém odlila z karafy a přidržela umírající sklenku u úst.
Klidně ji teď mohla zabít, utopit, za všechno, co jí prováděla.
On sám, už dávno jen duch Gatesheadu, by to snadno omluvil. Křik, týrání, strach a pak ten strašný ústav. Všechno sledoval a nemohl zasáhnout, vynutit na své ženě dodržení posledního slibu. Přesto Jane dospěla v silnou mladou ženu, slušnou, hrdou i pokornou.
A právě proto ji teď ani nenapadlo tetičku Reedovou zabít.