Salón krásy

Studenou vlhkou komoru v podzemí ozařovaly tlusté voskovice. Mezi nimi na improvizovaných márách spočívalo tělo mladé ženy.
Mužík v sametovém fraku přihlížel pochmurné scéně s měkkým láskyplným úsměvem.
Všiml si, že tvář mrtvé se už trochu bortí k jedné straně.
„Olalá, malá chybička na kráse. Hned to spravíme.“
Posunul si krajkové manžety, povytáhl ochablou kůži a pod uchem ji upevnil kolíčkem. Ústa se stočila do křivého úsměvu. Zakryl úpravu blonďatou loknou.
„Chtělo by to přitáhnout i vlevo, ale další kolíček už nemám. Nevadí. Máš interesantní výraz, ma chérie.“
Mrtvá otevřela oči.
Pomalu si sedla.
Walter nedočkavě rozevřel náruč: „Vítej, lásko.“