Tušení

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Pamatujete na loňské Balancování na hraně naděje? Tohle se odehrává dva dny poté.
Věnováno dětem na Žlutém kopci. (Kdyby někdo nevěděl, tak tam je onkologie.)
Lisa byla u snídaně nezvykle potichu.
Mistru Severinovi, který byl z dob vlastního dětství naučený jíst mlčky (a přinejlepším poslouchat nějaké čtení), trvalo hodně dlouho, než si toho všiml. Až když uslyšel závěrečné „Děkuji,“ uvědomil si, že je to teprve druhá věta, kterou dítě od probuzení proneslo.
„Bolí tě něco?“
„Ne, mistře.“
Tenký, nejistý hlásek.
Mistr se znepokojeně zamračil.
„Bříško, jako předevčírem?“
„Ne, mistře. Je mi dobře.“
Pohled upřený na špičky bot.
Mistrovo znepokojení vzrostlo.
„Špatné sny?“ zeptal se a zároveň už načrtával kouzlo pro zviditelnění magické pečeti.
„Ne, mistře. Nic se mi nezdá.“
Slyšel v tom hlase správně pláč?
„Stýská se ti?“
„... ne. Ani ne.“ Odmlka. Pak: „Já vím, že nemůžu zpátky.“
Příliš dospěle, příliš rozumně. Najednou si všímal, jak se malá při diagnostice ani nehýbe... jak usilovně se snaží být mu nápomocná...
… nebo je ztuhlá strachem?
Už už chtěl nespokojeně zavrčet, když se tichounce zeptala: „Co tam... vidíte? Budu... v pořádku?“
Nechal linie kouzla rozplynout.
„Budeš.“
Vklouzla mu do náruče. Položila si hlavičku na jeho břicho. Chvěla se jako ptáčátko.
Bezděčně ji objal.
„Čeho se bojíš?“
Mlčky ukázala na truhlici. Stál tam pohár, ze kterého včera pila svůj lektvar.
Teď v něm byla voda a kytička sedmikrásek.
Zčernalých.