Probuzení

Táta, máma a pan doktor, tady vlastně lékouzelník, se spolu tiše bavili na druhé straně pokoje, ale jemu připadalo, že je slyší, jako by stáli vedle postele.
Ruka ho ani tolik nebolela jako injekce.
„Bude v pořádku?“
„Obávám se, že tohle je jasný případ. Je mi to líto.“
„Ne, myslím, po všech těch lektvarech.“ Mamka. Zněla rozzlobeně, smutně a trochu obojí.
„Byly přece případy, kdy se nic…,“ řekl táta strašně změněným hlasem.
„To jsou bohužel zvěsti. Nijak nepodložené.“
Remus nemusel otevřít oči, aby poznal, že už je pozdě. Jako by cítil měsíc po celém těle. Studil až do morku kostí.