Všichni se chovají, jako by osmnácté narozeniny byly bůhvíjak vzrušující.
To je teda zábava, když se vám pít ani trochu nechce, tím pádem nemáte tušení, jak ten důležitý rok oslavit a přece by se to nějak oslavit mělo.
Když bylo vaší babičce tolik jako teď vám, tak se vdávala.
O vás nikdo tímhle způsobem nestojí.
Stejně bude pohodlnější starat se do konce života jen sama o sebe.
Musíte volit
(no, nemusíte, ale nechcete přece být za toho lenocha, co to nechal všechno na ostatních).
Asi byste si měli udělat řidičák.
Celé je to takové trapné.
Proč nemůžu být pořád dítě?
Promiňte, jestli je to moc depresivní.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Áno, toto celkom chápem :)
wandrika
Áno, toto celkom chápem :)
Ach, dobře vystiženo!
Peggy Tail
Ach, dobře vystiženo!
Děkuju
Lady Aludnev
Děkuju
Drabble komentář, snad neurazí - komentář sám je v přímé řeči :)
Zayl
Ach, jak byly osmnácté narozeniny krásné. Jejich zmatek, nejistota a tázání se. Pohrdlivé odfrknutí při pohledu na sklenku, lhostejný pohled na nesmyslně slavící vrstevníky. Ticho samoty, kdy nebylo jisté nic. Tlak, poprvé pociťovaný, zařadit se, patřit někam. Všední přátelství a přátelská všednost. První únava a nechuť na cestě. Hrůza i krása křižovatek, které přece všechny někam vedou, i když snad ne do Říma. Člověk teprve začíná zapomínat a ztrácet střípky minulosti. A lehkost, neukotvenost, otevřenost – všechny stezky volají a při bližším pohledu jsou vlastně krásné. Svoboda bát se a svoboda doufat.
„Osmnácté narozeniny jsou zpětně velmi krásné.“ Ne tak devadesáté.