Jednu Achmatovovou pro Annu:
Cesta, kudy odvezli mi syna
cesta, kde tak často dohasíná
i poslední jiskra naděje.
Cesta dlouhá jako panychida,
cesta, kterou sibiřská zem hlídá
křišťálovým tichem závěje.
Od Sergejova návratu se Anna snažila, seč mohla. Láska je ale dovednost – když ji neprocvičuješ, odvykneš si.
Jestli v ní někdy byla dobrá matka ze slabikářů, umřela v krvi. Nechala za sebou nemocnou dívku z Paříže, pozorující svět za špinavým sklem. A sibiřskou stopařku – kterou její syn nepotřeboval.
Ted ji však mladík s jejíma očima – Bože, kdy tak vyrostl? – omýval proudem zoufalých vysvětlení a pohledem z oceli ji pozorovala cizí dívka.
Poprvé po letech pohlédla Anna na svého syna.
„Vyrazíme popozítří. Aljoša jim půjčí šaty. A deky,“ rozhodla.
Dívka otevřela ústa.
Anna ji utnula: „Potřebujete stopaře. A já jsem nejlepší.“
Ne že by to většina z vás už neuhádla :)
Navazuje na Stín
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Třeba se to nakonec přece jen
Aries
Třeba se to nakonec přece jen naučí. Příležitost zrovna má a přála bych jí to
Nojo, uvidíme, já myslím, že
Jeřabina
Nojo, uvidíme, já myslím, že nějak by to mohlo jít :)
Anoooo! Yay!
Zuzka
Anoooo! Yay!
Teda, je mi jasné, že tohle bude ještě náročnej proces a cesta... ale! Díky bohům!
:) Díky, no, ještě nejsou z
Jeřabina
:) Díky, no, ještě nejsou z lesa venku (ani toho metaforického).
Jo! Jo! Jooo!
kytka
Jo! Jo! Jooo!
Nejsmutnější a zároveň nejnadějnější mi přijde věta: Poprvé po letech pohlédla na syna.
Ona je taková smutná, no...
Jeřabina
Ona je taková smutná, no... ale nadějná taky :) Díky.
Sláva. V to jsem doufala. Kéž
Tora
Sláva. V to jsem doufala. Kéž dojdou, kam potřebují.
Děkuji pěkně :) (ale ještě
Jeřabina
Děkuji pěkně :) (ale ještě chvíli tam půjdou, zatím nekončíme)
Jo! Jo! Jo!
Arenga
Jo! Jo! Jo!
Držím jim všechny pěstí!
Budou to potřebovat :)
Jeřabina
Budou to potřebovat :)
To chápu
Arenga
To chápu