Sedím a nehnutě sleduji druhou stranu stolu.
Vzpomínám.
Na něj.
Na moji lásku. Na moji druhou polovinu duše. Na moje utrpení.
Byl mi vším.
Mým osudem.
Jak zajímavé je, že si uvědomíme, co máme v tom druhém, až když ho ztratíme.
Stačila jedna hádka, jeden temný večer, pár kapek deště.
Když zavolali, nevěřila jsem.
Vzali mi ho.
Nikdy se nevrátí zpět.
Sedím a nehnutě sleduji druhou stranu stolu.
Ten starý kus nábytku, který přitáhl domů.
Zamiloval se do ní na první pohled stejně, jako já jí nenáviděla.
Ale nic jiného mi nezbylo.
Jen ta stará odřená židle a mé vzpomínky.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Tak to je teda pořádně
kopapaka
Tak to je teda pořádně mrazivé...