Zamlada

Z pukliny skořápky se prodrala neforemná hlava na směšně tenkém krku a hned za ní neohrabané tělíčko. Dráče se oklepalo, zaprskalo a spustilo:
„Mám hlad. Chci jméno a jídlo; třeba ty tam, pojmenuj mě,“ zafunělo směrem k Aaronovi. Podle hlasu to byla dračice.
Mladý nadporučík se zarazil. „Třeba… Étoile?“ vypadlo z něj. Žádná sláva.
Dračice přikývla. „Tak tedy Étoile. Ale už mi dejte najíst, mám hrozný hlad. A chci se proletět. Kde to vlastně jsem? Je tu toho víc? Chci to všechno vidět, honem.“
Kapitán Fournier poplácal stále ještě šokovaného Aarona po zádech. „To vypadá na kvalitní materiál,“ zasmál se.