Z deníku bezejmenného kapitána

Kapitánovi byla v poutech dlouhá chvíle. Vytanula mu starokrálovská říkačka...
Pět Velkých Výsad poutá zem
Pevným svazkem, v duchu společném
Čekalo se na plukovníka. Ten rozhodne, co s ním.
Jedna u lidí, co moc mají
Za dezerci by vyfasoval maximálně deset ostrých. Za nedovolené přejití hraniční zóny kulku.
Dvě u těch, co Mrtvé uspávají
Vydala se po Staré severní cestě.
Domů.
Tři a Pět se staly kameny a zdivem
Ruce za zády začaly brnět. Třepl jimi, cinkly o kov vyleštěného brnění.
Říkala něco o korunovaci...
Ale chytili ho, než se dostal na hranici sněhu.
Čtyři zří všechno v ledu čirém.