I zaposlouchal se Eru do hudby Ainur. Do tónů plných harmonie okořeněných lehce dráždivými disharmonickými tóny. Zaposlouchal se do vlastní vize, do hotového snu darovaného ke spředení svým žákům. Zkoumal pevnost vytvořené sítě. Pozoroval právě vznikající, a přitom dávno hotovou představu světa.
Najednou ucítil, jak pevná látka štěstí praská, jak se nitky snu zamotávají, muchlají, jak se pod tíhou rušivé melodie choulí k sobě. Zvedl ruku, zavládlo ticho. A Eru rozuměl. Viděl svět v jeho celistvé kráse a viděl stín, který se skrývá v koutech, plíží se za světlem a tajně z něj ukusuje.
I daroval zamlženému materiálu snů bytí.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Mně se líbí, jak jsi nazvala
Lejdynka
Mně se líbí, jak jsi nazvala tu disharmonii kořeněním a dráždivostí, protože přesně takové to bylo a přesně to v Silmarillionu není.