Den vhodný k umírání

Celý den balancuji jako provazochodec – síla a obratnost mi brání spadnout do prázdnoty, ale postupně ubývají pod tíhou strachu.
Zase běžíme. Za námi střelba, světlice. Dostihli nás, naši pronásledovatelé, krvavá armáda. Tak blízko cíli, jenom kousíček doběhnout.
Ale síly dochází, slabost zakaluje smysly, lano praská. Zpomaluji. Klopýtám. Padám.
Bratři mě chytí, ale střelba se neúprosně blíží.
Vojáci nás míjí, jde jim o život, nemají čas na soucit.
Náhle jedno družstvo zastavuje.
„Bratře Záboji, pomož jim. My cestu podržíme.“
Podpírá mě, silnější než bratři.
Zezadu slyšíme křik: „Česká vpřed!“
Záboj se ohlíží, na tváři slzy – ale nezastavuje.
Společně běžíme ke světlu.