Už seš velká

Přesně tak. Ale celkově na mě celá ta kniha, přes všechny hrůzy, co tam byly, působila nadějně.

Tentokrát jsem zkracovala tak pekelným způsobem, že se divím, že se mi povedlo udržet alespoň základní myšlenku. ale snad to nejdůležitější zůstalo.

Máš úplnou pravdu, Toro. Je to přesně tak.

Máš samozřejmě pravdu. A ono nejde jen o otroctví. I bez něho se s některými skupinami lidí jedná jako s méněcennými. I dnes.I tady.

Já si ho zase díky tomu, že jsem si na něho vzpomněla, celý znovu přečetla. A už po několikáté jsem u něho brečela jak želva.

Kizzy opravdu ne. A její syn, kterému se říkalo Kohoutí George, a ke kterému se jeho tatíček (onen zmíněný v drabbleti) absolutně nehlásil, ji získal až kolem padesáti. Což mu bylo celkem houby platné, protože jeho žena, osm dětí, jejich manželek a četných potomků zůstalo v otroctví. Ti všichni svobodu získali až po občanské válce. Společně odešli začali si budovat vlastní život. Měli štěstí (a mimořádně schopné členy rodiny). O dvě generace později, syn černého vysokoškolského profesora a Kizzyiny pravnučky, začne pátrat po historii své rodiny. Vycházel při tom z pár, generacemi zkomolených slov, které si předávali z generace na generaci. Věnoval tomu řadu let, ale nakonec se mu to podařilo. Dostal se do Afriky, do vesnice, odkud snad mohl pocházet jeho prapradědeček. A pak poslouchal starého griota - vypravěče a paměť národa, jak se po dlouhé a rozvinutém vyprávění historie oné vesnice a všech jeho důležitých obyvtel, dostává k místu - A onen Kunta Kinte odešel pro dřevo na buben a už ho nikdy nikdo neviděl... Kruh se spojil. Je to jeden z nejsilnějších okamžiků knihy. Kunta Kinte byl otec od Kizzy. Přečti si to. Je to silný příběh, tím spíš, že odpovídá skutečnosti tak, jak to jen její autor dokázal.

Je to skvělá a působivá kniha.

Je to skvělá a působivá kniha.