Lidice

Ten červen voněl. Sluneční paprsky se něžně opíraly do čerstvě zelené trávy. Celá louka cvrlikala a mrkala na šmolkové nebe žlutými kvítky. Zpoza stromů se ozýval smích.
Ten večer nefoukal vítr a kobylky ztichly. Sladká vůně se lepila na horní patro. Květiny jemně sklopily hlavičky. Nechtěly se dívat.
Země vedle žlutého trsu na chvíli zmizela. Zůstala po ní jen hluboká brázda vojenských bot. Okvětní plátky se zachvěly. Zešedly ubývajícím světlem a střelným prachem.
To ráno bylo teplé. Kvítka se však nechtěla rozvíjet. Některá zčernala; slepila je krev.
Nezbylo nic. Jen jedna zapomenutá, uschlá hrušeň – a žlutý hrachor v ušlapané trávě.