Brány léta

Byl to veliký svátek; říkali jsme mu Brány léta. Celý Gondolin byl vzhůru, hodně se zpívalo, pilo, zahradami pobíhaly rozesmáté děti, které neznaly únavu, i když by jinak dávno byly v postelích.
Turgonův dvůr se shromáždil na nejvyšších hradbách, na králově bílé věži hořela barevná světla, stromy zdobily lampiony. Idril se smála a byla krásná, dokonce mi občas věnovala vlídný pohled. Zdálo se, že křivdy budou jednou provždy odpuštěny.
Již brzy vyjde Slunce a vydá se na nejdelší pouť. Bude se zpívat.
„Honem, honem, ať to nezmeškáte! Eärendile, kde jsi? Pojď se dívat.“
A pak obzor zahořel. Na severní straně.