Slepičí jazýček

Už když kapitán Moreau vyšel z pokoje, tušil, že je něco špatně. Pohledy služebnictva na něm ulpívaly jako smola a pohledy členů cizích posádek právě tak. Vzduchem se nesla šeptanda a Moreau, rudý až za ušima, zamířil k jejímu nejpravděpodobnějšímu zdroji.
Existovala jediná osoba, která ho večer viděla odcházet s kapitánkou Girardovou – osoba s duší a jazykem slepice.
„Étoile!“ zašklebil se. Z mladé dračice, rýpající se drápem v hlíně, přímo sálala vina.
Namísto smršti výčitek na ni ale dopadla jen dlaň, hladící ji po měkkém červenohnědém čenichu.
Čert vem pomluvy, řekl si Moreau. Jak by se na ni mohl zlobit...