Přípitek

Sral.
Není to hezké slovo, ale sedí. Zvuk jejích kroků ho neskutečně sral.
Nešlo jen o hlasitost, ale i o rytmus, a samotnou barvu toho zvuku. Ten zvuk znamenal, že se jeho žena blíží.
I hrůzostrašnost její chůze však bledla v porovnání s jejím hlasem. Už ho nezajímalo, co říkala, jenom chtěl, aby to říkat přestala. Zkrátka řečeno, způsobovala mu neuvěřitelný bolehlav.
Před sebou měl pohár, z kterého se vznesl zelený obláček, ten, než se rozplynul, na sebe vzal podobu lebky.
"Pohni, čekaj na tebe!"
Už aby to měl za sebou.
Vzal si pohár a vydal se na poslední přednášku.