Ano

„Proč jsi mi to neřek dřív? To mám pořád chodit tam a zase zpátky?“
*
„Nekřič na mě! Já tě slyším.“ – „Asi ne dost!“
*
„Co je?“ – „Nic.“ – „Něco jo!“ – „Nic!“ – „Tak proč jseš tak nabroušenej?!“ – „Já nejsem nabroušenej!!“ – „Ale divně se tváříš.“ – „Tak neanalyzuj, jak se tvářím.“
*
„Tos nemoh aspoň umýt nádobí?!“
*
„Už jdu!“ – „Čekám.“ – „Ale nespěchej na mě!“ – „Říkám snad něco?“ – „Ne, ale znervózňuješ mě!“ – „Tak já půjdu napřed.“ – „Už jdu!“ – „Nejdeš!“ – „Protože na mě spěcháš!“
*
Všechno to byly jenom maličkosti. Někdy jich bylo hodně, jindy žádné. Ale ani Daniel, ani Ondra nezaváhal, když se Staroměstskou radnicí rozlehlo dvojité ano.