Střípky

Název: Střípky
Autorka: Rebelka
Přístupnost: Bez omezení

Shrnutí: Několik útržků
z života jednoho bezejmenného.
Prohlášení: Na této povídce
si nevydělám ani gaelon, ale byla bych ráda, kdyby vydělali jiní.
Tři postavy a jedno místo patří paní Rowlingové, zbytek je můj.
Poznámka: Děkuji Lelli za
milá slova a také za to, že odhalila několik zákeřných chyb,
za které bych se asi časem velmi styděla…
DMS: ráda bych podpořila organizaci s názvem Sluníčko na pomoc opuštěným dětem. Webová adresa je http://www.rozumacit.cz/home.html. Sms DMS ROZUMACIT lze zaslat na číslo 87 777.

Střípky
1. na nějakém nádraží
Cítil jsem to, už když jsem
ze svačiny odlupoval zbytky papírového sáčku. (To se někdy stává,
když je chleba až moc namazaný.) Ta noc byla zvláštní. Hustá
a neproniknutelná jako smetana, ale zároveň se táhla.
Nevoněla nijak.
Hlava bolela. Moc. Zavřel
jsem oči a počítal (osm vteřin nádech, osm zádrž, osm výdech
a zase znovu od začátku - možná to vypadá hloupě, když v józe
mezi dvaceti ženskýma dřepí jedinej chlap, ale člověk se tam naučí
plno užitečnejch věcí). Stejně to ale nepomohlo.
Noc jiskřila. Chvěla se sama
pro sebe, pohlcovala všechno („vlak bude čtyřicet minut opožděn
kvůli výjimečné situaci na trati“), bylo to tak jednoduchý, přesto
jsem nejdřív nepochopil.

Nástupiště sahalo, kam jsem
dohlédl. (Proč nástupiště? Jel jsem přece autem…) Lemováno
zástupy bezradnejch lidí. („Prosím vás, čekám tu správně na
vlak do Liverpoolu?“ „Ale ne, paní, my přece vůbec nejsme v Anglii.“
„A kde jinde bychom podle vás měli být?“ „Já jedu do Brna.“)
Šel jsem podél kolejí, něco
mi říkalo, že to je zbytečný, že to je strašně nanic, ale tu
myšlenku jsem zatlačil.
2. vzkaz na stole, který
napsal to ráno (nebo to bylo mnohem dřív?) velkým tiskacím písmem,
aby měl jistotu, že to ona přečte (i když je samozřejmě na svých
pět let ohromně šikovná)
LIDUŠKO!
DNES PŘIJDU POZDĚ, MUSÍM
AUTEM DO PRAHY. VEČEŘI MÁŠ V LEDNIČCE, DEJ SI JI NA MINUTU DO MIKROVLNKY.
BEŽ SPÁT A NEČEKEJ NA MĚ. NEZAPOMEŇ ZAMKNOUT.
KUP PĚT ROHLÍKŮ A LITR MLÉKA.
PENÍZE JSOU NA POLIČCE. (DEJ PRODAVAČCE CELOU PADESÁTIKORUNU, ONA
TI VRÁTÍ.)
DO TOHO KINA PŮJDEME ZÍTRA.
SLIBUJU!

3. rozhovor, který proběhl
předešlý večer
„Jak se ti líbila pohádka,
Liduško?“
„Líbila…“ Stála tam
v oranžovém pyžamku (oranžové pyžamko naprosto nesluší dětem
se zrzavými vlasy) v ruce kartáček na zuby, byl to poslední z balíčku,
který žena koupila víc než před rokem. (Ještě že už jsou
pryč, zatraceně, v těch pitomých kartáčcích na zuby bylo víc
vzpomínek, než mohl obyčejný třiatřicetiletý programátor s pětiletou
dcerou unést.)
„Copak se ti stalo?“
Přešlápla. „Proč jsi
přeskočil tu část o lovcích a Bambiho mamince?“
„Nemám ji rád.“
Zvedla oči. Neusmála se.
„Ale…“
„Běž si vyčistit zuby.“

4. opět na tom stejném
nádraží
„Samozřejmě, že se to
děje v tvé hlavě, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že
to není skutečné?“
Pozoroval jsem je už delší
dobu. (Bolest hlavy úplně přestala, vlastně jsem se cítil naprosto
bezvadně.) Byli na první pohled jiní, takže se dokonale hodili na
tohle nádraží. Ani mě moc nepřekvapilo, když ten mladší zmizel.
Starší se nahrbil, díval
se teď tiše na něco, co leželo na podlaze a vypadalo jako (ježiši)
potlučené (a tím slovem jsem stejně přesně nevystihl každou modřinu,
šrámy, to, jak se třáslo- jako by se s ním chvěl i vzduch okolo)
dítě. Neznámý muž se pomalu nadechl a potom se naprosto klidně
otočil k odchodu.
„Zatraceně, tak dělejte
něco, kurva!“ Naposled jsem to slovo řek někdy na základce (překvapilo
mě, že vypadlo tak lehce). „Přece ho tady nenecháte umřít?“
Tohle už bylo docela tiše, protože knedlík v krku, který se objevil,
když jsem si vzpomněl na Lidušku (sakra, to děcko je ještě mnohem
mladší než ona), mi bránil křičet tak hlasitě, jak bych si představoval.
Podíval se na mě, švestkově
modrý hábit se ani nepohnul (to je jasný, když nefoukal vítr) a
já si teprve teď uvědomil, že před ním stojím naprosto nahej,
bez ničeho, prostě nahej, jak je to možný? Začal jsem pomalu ustupovat,
zatraceně, dědek na mě pořád zíral (a taky není divu - kolikrát
za život vám káže naháč o morálce?), ale v jeho pohledu bylo snad
všechno, jenom ne pohoršení.
Nepromluvil. Alespoň ne tak,
jak jsem si představoval.
„Čekáte také na vlak,
pane?“